Begonia tuberhybrida – begónie, kysala
Begonia tuberhybrida VOSS – begónie, kysala
Begoniaceae – kysalovité
15 – 40 cm, VI. – X.
Celá rozsáhlá skupina hlíznatých begónií vznikla v posledních sto letech mnohonásobným křížením botanických druhů a již existujících kultivarů. Prarodiče současných existujících kultivarů pocházejí převážně z různých oblastí Jižní Ameriky. Staletou šlechtitelskou prací předních světových i tuzemských firem byly vyšlechtěny stovky kultivarů lišících se nejen barvou a velikostí květů, ale také tvarem květů a jejich uspořádáním na rostlině, robustností rostlin i barvou listů.
Hybridní hlíznaté begónie jsou ze zahradnického hlediska členěny do čtyř základních skupin, a to:
- Begonia tuberhybrida gigantea – velkokvěté begónie
- B. tuberhybrida floribunda fl. pl. – begónie se středně velkými květy
- B. tuberhybrida multiflora – drobnokvěté begónie
- B. tuberhybrida pendula – převislé begónie
Tyto skupiny zahrnují většinou ještě další podskupiny, jako jsou begónie s třepenitými nebo zkadeřenými okraji, dvoubarevnými, plnými nebo jednoduchými květy, miniaturním vzrůstem apod.
Zásobním orgánem je víceletá, ploše až miskovitě kulovitá hlíza dosahující průměru 6 – 8 cm. Velikost hlízy je závislá na kultivaru a stáří hlízy. U starších exemplářů bývají běžné hlízy průměru 12 – 15 cm. Hlíza je kryta tlustou vrstvou pokožkových buněk, které se zúčastňují na tvorbě kořenů. Proto se pokožka nesmí poškodit při manipulaci s hlízami. Kořeny většinou vyrůstají ze spodních dvou třetin hlízy. Vzrostné vrcholy jsou umístěny na horní straně hlízy. Na jaře po nástupu příznivých světelných a tepelných podmínek vyrůstá z hlízy většinou několik dužnatých, převážně větvených lodyh dorůstajících v závislosti na kultivaru až 40 cm. Charakteristické pro begónie jsou dlouze srdčité, nesouměrné listy dosahující často značných rozměrů. Květy jsou jednopohlavné a samčí i samičí květy se vyskytují na téže rostlině (jednodomé rostliny). Rozkvétají od května a kvetou pouze při dlouhém dnu (doba osvětlení minimálně 14 hod.). Vegetaci končí s příchodem mrazů. Nadzemní části ani zásobní orgány nejsou mrazuvzdorné.
Všechny skupiny hlíznatých begónií bez ohledu na to, zda se pěstují ve volné půdě nebo v nádobách, vyžadují pohostinné stanoviště a lehkou, propustnou, kyselou půdu s dostatečnou zásobou humusu. Během vegetace nesnášejí ani krátkodobé přeschnutí. Snáze tolerují zcela zastíněné stanoviště než sluneční polohu. Vysazují se v zásadě až po 20. květnu, když nastoupilo trvale teplé počasí. Hloubka výsadby je 2 – 3 cm. Zakoupené rostliny jsou většinou schopny přímé výsadby. Vlastní hlízy je třeba nejpozději od konce března přepěstovat, a to v lískách nebo květináčích při teplotě kolem 20°C. jakmile hlízy začnou rašit, musí se umístit na plné světlo. Během vegetace je třeba každých 14 dní přihnojovat hnojivem pro pokojové květiny. Pozor však na popálení listů! Před výsadbou na stanoviště je nutno rostliny opatrně otužit na stinném místě. Pro trvalé pěstování v květináčích se používají nádoby s minimálním průměrem 12 cm. Hlízy se sklízejí po zmrznutí lodyh. Zbytek lodyhy i kořeny se opatrně odstraní teprve po několikatýdenním osušení hlíz. Hlízy se skladují při teplotě pod 10 °C ve vlhčí místnosti nebo v suché rašelině. Begónie se rozmnožují rozřezáváním velkých hlíz po narašení. Na každé části musí být vyvinut alespoň jeden vzrostný vrchol. Řezané rány se ošetří dřevěným uhlím a nechají několik hodin zaschnout. Rozmnožování semeny je v domácích podmínkách neproveditelné pro mikroskopickou velikost semen (v 1 g osiva je 40 – 45 tisíc jedinců). Rozmnožování řízky je problematické.
Begónie se používají do květináčů, balkónových nádob i do volné půdy.
12. Begonia tuberhybrida gigantea
13. Begonia tuberhybrida pendula