Hyacinthus orientalis – hyacint

Hyacinthus orientalis L. – hyacint

Liliaceae – liliovité

15 – 30 cm, IV. – V.

Rod hyacinthus L. patří v botanické systematice k nejdiskutovanějším rodům. K. LINNÉ jej popsal v roce 1753 a zařadil do tohoto rodu celkem 13 druhů, mezi nimiž byl i druh H. orientalis L. Spory systematiků o šíři tohoto rodu se vedou již celá dvě století. V současné době se do rodu Hyacinthus L. řadí pouze jediný druh, a to H. orientalis L., který je také jediným prarodičem všech dnešních zahradních hyacintů.

Domovem hyacintu jsou země Blízkého východu, kde se tento druh ve své přírodní podobě vyskytuje dodnes. V zahradách se pěstuje již od počátku 15. století a do Evropy byl poprvé přivezen v roce 1562. přes výrazně rozdílné klimatické podmínky se novým domovem hyacintu stalo Holandsko, které věnovalo jeho pěstování a šlechtění největší péči. V současné době je registrováno kolem 160 kultivarů, z nich pouze 12 patří do skupiny plnokvětých. Plnokvěté hyacinty, tj. kultivary se zmnoženými okvětními lístky, prodělaly bouřlivý vzestup, zejména v 18. století, které patřilo k nejslavnějšímu období této květiny. Koncem 18. století bylo známo více než 3000 kultivarů hyacintů, z nichž několik set bylo plnokvětých. V současném rejstříku jsou zařazeny převážně nové kultivary, pouze několik dnes pěstovaných kultivarů pochází z konce minulého století (´Bismarck´ 1875, ´Lady Derby´ 1875, ´La Victoire´ 1875, L´Innocence´ 1863, ´Lord Balfour´ 1883, ´Marie´ 1860).

Zásobním orgánem hyacintů je víceletá, protáhle až ploše kulovitá cibule s maximálním obvodem 18 – 20 cm. Cibule je kryta několikavrstevnou jemnou slupkou bílé nebo různě purpurové barvy. Listy vytvářejí přízemní růžici složenou ze 4 – 8 hladkých, člunkovitých, dlouhých čepelí. Ze středu růžice vyrůstá květní stvol s pravidelným, poměrně mohutným válcovitým květenstvím. Výška rostlin se pohybuje od 15 – 30 cm. Vegetaci končí v červenci, cibule jsou mrazuvzdorné.

Vysazuje se v polovině září na slunné stanoviště do propustné, hlinitopísčité půdy s dostatkem humusu. Hloubka výsadby je 10 – 15 cm (podle velikosti cibulí) a vzdálenost 10 – 15 cm. Hyacinty patří k náročným a citlivým cibulovinám, proto se přípravě půdy i kultivaci musí věnovat maximální péče. Zásadně nesnášejí těžké, málo propustné půdy a přímé hnojení jakýmkoliv hnojem. Před výsadbou se doporučuje zlepšit půdu dobře proleženým kompostem. Základní hnojení a technika výsadby jsou jako u ostatních cibulovin. Po výsadbě se vydatně zaleje, a je-li podzim suchý, pak se zálivka má po deseti až čtrnácti dnech opakovat. Včasná výsadba a dostatek vláhy na podzim jsou základním předpokladem úspěšného pěstování. Před příchodem trvalých mrazů, což bývá až v prosinci, se doporučuje vysázenou plochu zakrýt chvojím nebo slabší vrstvou slámy. Jako pokrývka jsou vhodné i piliny a rašelina, které se mohou v několikacentimetrové vrstvě ponechat na hyacintech i během vegetace. Rostliny raší většinou až v dubnu. Před vyrašením se odstraní zimní přikrývka a rostliny se přihnojí ledkem. Ihned při počátku rašení se opatrně,ale dostatečně hluboko provzdušní půda, jejíž povrch je nutno během celé vegetace udržovat kyprý. Trvale prokypřená půda s dostatkem vzduchu je dalším a velmi důležitým předpokladem zdárného vývinu rostlin. Při suchém počasí se hyacinty občas, ale vydatně zalijí. Zalévá se zásadně večer a povrch půdy se co nejdříve opět prokypří. Od poloviny června je třeba přestat se zálivkou. Odkvetlá květenství se odstraňují pouhým drhnutím květů, nikoliv vytrháváním celých květních stvolů. Hlávkuje se ihned po dokvetení rostlin, aby se netvořila semena.

Cibule se doporučuje sklízet každoročně, a to v době, kdy začínají listy lehce žloutnout, což bývá většinou již v druhé polovině června. Listy se odlamují ihned při sklizni těsně nad cibulí. Cibule se ukládají v jedné vrstvě na lísky a dají se do suché, dobře větrané místnosti. S cibulemi se musí pracovat opatrně. Suší se při teplotě kolem 20 °C. Osušené cibule se zbaví pouze zbytků zeminy a uloží na lísky. Při teplotě 20 - 22°C se tak ponechají až do výsadby.

Nejběžnější, ale velmi nebezpečnou chorobou cibulí hyacintů je žlutá hniloba. Napadené cibule jsou změklé, výrazně páchnou a mění se rychle v kašovitou hmotu. Ihned při sklizni i během skladování se takto postižené cibule musí likvidovat. Přitom je třeba dbát, aby se nepotřísnili zdraví jedinci. Jediným opatřením, jak zamezit šíření této bakteriální choroby, je dodržovat pravidla agrotechniky spolu s včasnou sklizní. Chemické přípravky jsou neúčinné.

Hyacinty vytvářejí jen ojediněle dceřiné cibule a jejich rozmnožování v zahrádkářských podmínkách je problematické. Dceřiné cibule se nikdy nesmějí oddělovat násilím. Rozmnožování kultivarů semeny je nemožné.

Zakoupené rychlené hyacinty je možno v květináči dopěstovat. Rostliny se pěstují na plném světle v chladnější místnosti. Několikrát se přihnojí a po 20. květnu se přenesou na pohostinné místo do zahrady. Tam se při běžné kultivaci ponechají až do odumření listů. Cibule se ošetřují normálním způsobem a na podzim se vysadí do zahrady. Odrychlené cibule nejsou vhodné pro další rychlení.

Používá se v menších skupinách do skalek a trvalkových záhonů v kombinacích s ostatními jarními cibulovinami. Efektní jsou také samostatné větší skupiny v trávníku. Hyacint je trvanlivá květina k řezu. Nakoupené větší cibule jsou vhodné pro domácí přirychlování nebo rychlení ve speciálních nádobách podle návodu.

56. Hyacinthus orientalis ´Carnegie´

57. Hyacinthus orientalis ´Marie´

58. Hyacinthus orientalis  ´Pink Pearl´