Lilium L. – lilie

Lilium L. – lilie

Liliaceae – liliovité

20 – 240 cm, V. – IX.

Rod Lilium zahrnuje asi 90 druhů, které rostou v mírném až subtropickém pásmu severní polokoule. Výjimkou mezi liliemi je druh L. candidum, jenž pochází z Malé Asie a průběhem vegetačního cyklu se liší od všech dosud známých liliovitých druhů. Hlavními areály přírodního výskytu lilií jsou Střední a východní Asie, Severní Amerika a Evropa.

Lilie patřily k prvním ozdobným květinám v historii lidstva. O pěstování L. candidum existují doklady již v mnoha starověkých kulturách dávno před naším letopočtem. Vzhledem k širokému areálu dávného kulturního rozšíření této květiny nelze dnes ani určit místo jejího původního přírodního výskytu, poněvadž v mnoha případech jde o dávno zplaněné rostliny pocházející ze zaniklých zahrad. Stejně kulturně starý je i druh L. tigrinum pěstovaný v Číně, Tobetu a Japonsku nejen pro ozdobu, ale i jako potravina.

Masovější rozšíření lilií v zahradách však nastalo až po druhé světové válce. V současné době se vedle přírodních druhů lilií pěstují hlavně kultivary, které vznikly selekcí a rozmnožením přírodních variet, mutací a hybridů nebo záměrným křížením různých druhů a kultivarů. Převážná část současných kultivarů pochází z posledních desetiletí tohoto století. Většinou jde o složité polyhybridy, jejichž genetický původ je přesně známý, což není u mnoha květin běžné. Pro šlechtění se i nyní nadále využívají některé přírodní druhy. Kdysi neproveditelná mezidruhová křížení geneticky a geograficky vzdálených druhů jsou nyní v mnoha případech úspěšná.

Rod lilium je nesmírně rozmanitý jak po stránce vzhledové, tak i po stránce genetické.

Botanicky byl původně rozdělen na čtyři podoby, z nichž v současné době byly tři podrody do samostatných rodů. Nejnověji přijatým, ale stále diskutovaným systematickým členěním rodu lilium L. je systém H. C. COMBERA z roku 1949, který rozdělil druhy lilií do šesti skupin s několika podskupinami. Toto uspořádání bylo provedeno nejen na základě vnější podobnosti jednotlivých druhů, ale hlavně na podkladech genetické příbuznosti. Vypracované schéma rodu dává přehled o vzájemné ferlitidě (křižitelnosti) jednotlivých druhů. I přes některé botanické nepřesnosti je toto schéma vynikající pomůckou pro šlechtitelskou práci.

V mezinárodním seznamu lilií (The International Lily Register) z roku 1969, který vydává Anglická královská společnost (The Royal Horticultural Society) v Londýně je popsáno kolem 1600 kultivarů lilií. Jen nepatrná část z nich jsou přírodní, tzv. botanické druhy. Pro snadnější orientaci navrhl J. de GRAAFF praktickou umělou klasifikaci lilií, která se dnes v zahradnické praxi všeobecně používá. Všechny pěstované kultivary jsou rozděleny do devíti skupin:

1. skupina „Asijské hybridy“ – zahrnuje křížence vzniklé z L. amabile, L. bulbiferum, L. concolor, L. cernuum, L. davidii a dalších geneticky příbuzných druhů. Je rozdělena do tří skupin podle postavení květů v lodyze.

2. skupina „ Martagon hybridy“ – zahrnuje křížence L. martagon.

3. skupina „ Candidum hybridy“ – zahrnuje křížence L. candidum.

4. skupina „ Americké hybridy“ – zahrnuje vzájemné křížence amerických druhů.

5. skupina „ Longiflorum hybridy“ – zahrnuje křížence L. longiflorum a L. formosanum.

6. skupina „ Trubkovité hybridy“ – zahrnuje vzájemné křížence asijských trubkovitých lilií a L. henryi. Je rozdělena do čtyř podskupin podle tvaru a postavení květů.

7. skupina „Orientální hybridy“ – zahrnuje křížence L, auratum, L. speciosum. L. japonicum, L. rubelum. Je rozdělena do čtyř podskupin podle tvarů květů.

8. skupina – zahrnuje hybridy, které neleze zařadit do předchozích skupin.

9. skupina – je tvořena přírodními druhy a jejich varietami.

Zásobním orgánem lilií je víceletá cibule složená z různého počtu šupin. Šupiny jsou volně umístěny na podpučí, které je vlastně zkráceným stonkem. Cibule není chráněna slupkou. Velikost cibule, její tvar a barva jsou znakem druhu nebo kultivaru. Jednotlivé druhy se od sebe liší i tvarem, velikostí a počtem šupin v jedné cibuli.. z podpučí vyrůstají základní vytrvalé kořeny, které jsou důležitým orgánem lilií. Kromě těchto vytrvalých kořenů většina druhů a kultivarů vytváří každoročně hustý systém jednoletých kořenů, které vyrůstají ze spodní části lodyhy a pomáhají vyživovat rostlinu i cibuli. Každoročně odumírají současně s lodyhou.

Podle tvaru podpučí a způsobu tvorby dceřiných cibulí rozeznáváme tři typy cibulí:

Cibule s okrouhlým podpučím (koncentrické) tvořící dceřiné cibule uprostřed mateřské cibule ( L. regale, L. davidii, L. henryi).¨

Cibule s protáhlým podpučím (rhizomové) vytvářející dceřiné cibule po celé délce podpučí většinou však mimo střed mateřské cibule ( L. pardalinum, L. kelloggi)

Cibule s okrouhlým podpučím vytvářející dceřiné cibule na koncích stolonů mimo mateřskou cibuli ( L. canadense, L. seperbum).

Z cibule vyrůstá jedna lodyha, která u některých druhů horizontálně putuje v půdě do určité vzdálenosti. U většiny lilií však vyrůstá lodyha vertikálně přímo nad cibulí. Na podzemní části lodyhy se často vytvářejí náhradní drobné cibulky zvané pacibule.

Lodyha bývá v závislosti na kultivaru a stáří cibule vysoká 20 až 240 cm, nevětvená a přímí, pouze u L. henryi se obloukovitě ohýbá k zemi. Listy jsou úzce čárkovité až široce  kopinaté a jsou spirálovitě rozmístěny po celé délce lodyhy. U většiny amerických lilií a některých dalších druhů listy vyrůstají v přeslenech. Některé druhy a z nich vzniklé kultivary tvoří v paždí výš položených listů vzdušné lodyžní pacibulky. Lodyha bývá ukončena jedním až několika desítkami květů uspořádaných v okolíku nebo hroznu. Barva. Velikost, tvar a postavení květů na lodyze jsou charakteristickými znaky kultivarů. U lilií neexistuje modrá a fialová barva.

Květy se podle tvaru rozlišují na trubkovité, turbanovité a miskovité s množstvím přechodných typů. Podle postavení vůči lodyze rozeznáváme květy vzpřímené, obrácené do stran a různě nící. Velikost květů bývá od 3 – 30 cm. Cibule většiny druhů lilií jsou spolehlivě mrazuvzdorné. Vzhledem k tomu, že lilie neprodělávají úplný vegetační klid ani po odumření nadzemních částí, je nutno (zejména u některých druhů) chránit proti mrazu vegetující vytrvalé kořeny. U všech lilií se doporučuje alespoň lehká zimní přikrývka ze suchého materiálu, která se však nastýlá po zmrznutí půdy. Lilie se vysazují na slince až do polostínu tak, aby měly dostatek světla, ale byl chráněny před poledním úpalem. S výjimkou vápnomilných druhů (L. henryi, L. martagon a jejich hybridy) vyžadují neutrální až slabě kyselé, lehčí, dostatečně hluboké a propustné půdy maximálně zásobené humusem i živinami. Půda pro lilie se musí proto vždy zlepšovat dobře proleženým kompostem smíchaným s listovkou nebo rašelinou a hrubím říčním pískem. Cibule se vysazují do hloubky, které odpovídá trojnásobku průměru cibule. Nad cibulemi se doporučuje navrstvit trvalý růvek zeminy vysoký 3 až 5 cm. Vzdálenost výsadby je závislá na robustnosti kultivaru a pohybuje se od 15 do 50cm. Výjimku tvoří L. candidum, která se vysazuje počátkem srpna na plné slunce, nejlépe k jižní stěně do hloubky 2 – 3 cm.

Ostatní lilie se vysazují buď na podzim na počátku období vegetačního klidu (září až počátek listopadu), nebo na jaře. Pozdější podzimní výsadba je nevhodná, poněvadž lilie musí ještě na podzim řádně zakořenit. Všechny nové podzimní výsadby je třeba před příchodem trvalých mrazů přikrýt, aby půda nad nimi nepromrzla. Cibule, které nebylo možné vysadit na podzim, je nutno nahrnovat nebo skladovat ve vhodném substrátu v polyetylénových sáčcích při teplotě 0 - 2°C a vysázet co nejdříve na jaře. Před výsadbou na podzim i na jaře je třeba zapravit do půdy 50 g Cereritu na 1 m². ihned po výsadbě se cibule mají řádně zalít. Zálivka se již během podzimu neopakuje.

Lilie se po vyrašení přihnojí ledkem, běžně se kultivují a podle potřeby zalévají. Trvalé přemokření půdy a zálivku do listů nesnášejí. Při opakování se nesmějí poškodit mělce umístěné lodyžní kořeny. Vhodná je jarní nastýlka 2 – 3 cm vrstvou pilin nebo hoblin, která udržuje rovnoměrnou vlhkost v půdě, zamezuje přehřívání půdy a klíčení jednoletých plevelů. Nastýlku lze ponechat celoročně. Počátkem července se lilie přihnojí dávkou 50 g Cereritu na 1 m² a dobře zalijí . hnojivo se nezapravuje do půdy, poněvadž ho využívají mělce umístěné lodyžní kořeny. U víceletých porostů se doporučuje přihnojení Cereritem opakovat znovu po ukončení vegetace nadzemních částí. Tím se rostlinám zajistí základní dávka živin pro další vegetaci. Ke konci vegetace se lilie již nezalévají, aby mohly cibule náležitě vyzrát.

Během celé vegetace je nutno lilie ošetřovat v pravidelných 14denních intervalech fungicidními i insekticidními přípravky proti houbovým chorobám, mšicím a dalším škůdců. Typy přípravků se mají pravidelně obměňovat, aby nevznikaly rezistentní kmeny parazitických hub a škůdců. Zejména fungicidní postřiky nelze opomíjet, poněvadž většina lilií (zvláště za vlhčího počasí) je silně náchylná k houbovým chorobám.

Lilie zůstávají na stanovišti více let. Každoročně se hnojí a přihnojují jako v prvním roce. Je-li porost příliš zahuštěný, je třeba po ukončení vegetace cibule sklidit a rozsázet. Při sklizni se odstraňuje ihned celá lodyha vykroucením z cibule. Základní kořeny se při přesazování nesmějí poškodit. Cibule se nikdy nesuší. Ihned se vysazují, popřípadě se skladují jen krátce v rašelině nebo hoblinách při nízké teplotě.

Lilie se rozmnožují dceřinými cibulemi a pacibulkami. Pacibulky a drobné cibule se na záhoně dopěstovávají 2 – 3 roky. Agrotechnika je stejná jako u velkých cibulí. Některé kultivary lze rozmnožovat vegetativním způsobem pomocí šupin, které se odlamují z mateřské cibule a ukládají ve vhodném substrátě na teplé místo po dobu 2 – 3 měsíce. Na šupinách vznikají drobné cibulky, které se na jaře vysazují spolu se šupinami a pěstují se jako mladé rostliny. Přírodní druhy a některé hybridy je možno rozmnožovat semeny. Semeny však nelze rozmnožovat zahradní kultivary, poskytující většinou neuniformní potomstva. Semena se vysévají na jaře do pařeniště nebo volné půdy, popřípadě do hlubších truhlíků. Po 1 – 2 letech pěstování se přesazují a dopěstovávají další 1 – 3 roky na záhoně podobně jako pacibulky. Pokud není zájem o získání semen, musí se u všech kultivarů ihned po odkvetení odhlávkovat veškeré semeníky.

Lilie se v různě početných solitérních skupinách používají do trávníků, v trvalkových záhonech a ve stepních partiích. Pro běžné pěstování v zahradách se doporučují pouze vitální druhy a kultivary ze skupiny „Asijských hybridů“ a „ trubkovitých hybridů“. Nejkrásnější a také nejdražší „Orientální hybridy“ jsou vhodné pouze pro specialisty. Lilie jsou vynikající květiny k řezu. Lodyhy se řežou před rozkvetením prvního květu, rostlinám se však musí ponechat dostatečné množství listů na výživu cibule.

73.Lilium ´Carmen´ - skupina „Asijské hybridy“

74. Lilium ´Nutmagger´ - skupina „ Asijské hybridy“

75. Lilium ´Bendick´ - skupina „Martagon hybridy“

76. Lilium ´Black Dragon´ - skupina „ Trubkovité hybridy“

77. Lilium ´Jamboree´ - skupina „Orientální hybridy“

78. Lilium tigrinum