Půda a hnojení

Zvláštní péči při pěstování hlíznatých a cibulnatých květin je nutno věnovat výběru polohy a přípravě pozemku. Všechny pěstované druhy vyžadují lehčí a středně těžké, neslévavé, dokonale propustné půdy s neutrální až mírně alkalickou reakcí. Půdy musí být dostatečně zásobeny humusem, ale nesmějí obsahovat nerozložené organické zbytky. Přímé hnojení organickými hnojivy, zejména nesetlelým chlévským hnojem, je nepřípustné a velmi nebezpečné pro zdravotní stav těchto kultur. Vybraný pozemek musí být včas hluboce zorán a před výsadbou urovnán a zkypřen. Orba musí být dostatečně hluboká, aby kořeny rostlin mohly bez obtíží vnikat do půdy.

Při mělké robě se často stává, že rychle narůstající kořeny, které narážejí na těžce propustnou tvrdou vrstvu podloží, zvedají cibule a tlačí do svrchní vrstev půdy. Takto vyzvednuté cibule pak trpí stejnými nepříznivými vlivy jako cibule mělce vysazené. Součástí přípravy půdy před výsadbou je základní hnojení průmyslovými hnojivy.

Cibulnaté a hlíznaté druhy jsou značně náročné na obsah minerálních živných látek v půdě. Nejdůležitější živinou je dusík, kterého cibulnaté a hlíznaté rostliny spotřebují v průběhu jedné vegetační sezóny průměrně 120 až 150 kg čistého na jeden hektar. Dodané množství dusíku jako hlavní látky rostlinného organismu také nejcitlivěji ovlivňuje velikost vypěstovaných cibulí a hlíz. Dávkování minerálního dusíku musí být přesné. Dusík se aplikuje většinou ve dvou až třech dávkách, a to část před výsadbou, část při vzcházení rostlin, popřípadě třetí část v době květu. Třetí část dusíku se dodává většinou v kombinaci s ostatními základními živinami (draslík, fosfor), a to pouze u druhů s delší vegetační dobou (narcisy, mečíky, lilie). Celkové množství dusíku však nemá překročit dávku 120 až 150 kg na 1 ha. Zvýšené dávky této živiny nemohou příznivě ovlivnit další přírůstek, ale jsou častou příčinou rozšíření patogenních půdních hub, které poškozují narůstající zásobní orgán. Předávkování dusíkem většinou vyvolá zmohutnění listové plochy a často i zvětšení obvodu sklizených cibulí a hlíz, které jsou však biologicky méně hodnotné. Pletiva nadzemních částí i zásobních orgánů jsou řidší, měkčí a snadněji podléhají infekčním chorobám. Zejména cibule sklizené z ploch s nadměrným obsahem přijatelného dusíku jsou málo hodnotné. Jejich suknice k sobě nepřiléhají, jsou mezerovité a cibule budí dojem nevyzrálosti až houbovitosti.naopak při nedostatku dusíku v půdě vznikají sice cibule a hlízy dostatečně pevné, ale nedosahují požadované velikosti.

Další dvě základní složky výživy rostlin, kterými jsou draslík a fosfor, přímo neovlivňují velikost sklizených cibulí a hlíz, ale podílejí se na jejich tvorbě a ovlivňují jejich biologickou hodnotu. Zejména draslík, kterého bývá v našich půdách nedostatek, je pro tuto skupinu květin životně důležitou živinou. Nedostatek draslíku vyvolává podobné defekty, s jakými se setkáváme při předávkování dusíku. Cibule jsou měkké, s řídkými pletivy a málo kvalitní slupkou. Cibulnaté a hlíznaté rostliny mají zvlášť vysokou spotřebu draslíku. Z 1 ha odčerpají každoročně průměrně 210 kg. Vzhledem k malé pohyblivosti draslíku se doporučuje zapravit tuto živinu do půdy před výsadbou.

Celková roční spotřeba fosforu se pohybuje u cibulnatých a hlíznatých rostlin kolem 70 kg na 1 ha. Dávkování fosforečných hnojiv ovlivňuje stav rostlin i narůstání zásobních orgánů poměrně málo. Značnou část roční spotřeby fosforu rostliny odebírají z pomaleji rozpustných fosforečných sloučenin, kterými bývají naše půdy dostatečně zásobeny.

Citlivost cibulnatých a hlíznatých květin na obsah ostatních prvků a mikroelementů není zatím prokázána. Živné cibulářské půdy stačí pravděpodobně krýt potřebu těchto živin z běžné zásoby vznikající přirozenou činností půdy.