Dekorativní výsadby v zahrádkách

O použití cibulnatých a hlíznatých květin v zahrádkách platí pouze přibližně totéž, co bylo uvedeno ve části o  sadovnickém využití ve veřejných výsadbách . V soukromých zahrádkách se však mnohem častěji setkáváme s využitím ozdobnými rostlinami. Bohužel umístění a prostorové rozčlenění těchto květin nebývá vždy správné a často neposkytuje optimální estetický účinek. Zásadně je třeba si uvědomit, že okrasná zahrada má představovat přírodní útvar koncentrovaný na malou plochu zahrady. Zahrada je kouskem živé přírody u našeho příbytku, a tedy bychom měli respektovat přírodu i ve vlastní zahradě. Nezapomínejme, že esteticky nejpůsobivější a nejdokonalejší skalky, horské louky, květinové zídky i vodní a bahenní partie vytvořila příroda na základě svých zákonů. Tyto přírodní útvary nejen uspokojují estetické cítění člověka, ale odpovídají také přirozeným potřebám rostlin. Proto také v přírodě nevidíme vedle sebe rostliny, které se k sobě nehodí. Jen člověk, jenž se nepoučí pozorováním přirozených rostlinných společenstev a sám nemá dost vkusu, dokáže např. u chaty u keřů janovce vysázet tulipány nebo pivoňky. V přírodě se také nesetkáváme s rostlinami vyrostlými v pravidelných řádcích. Řádek odkvetlých tulipánů kombinovaný v popředí se stejným řádkem žloutnoucích sněženek a krytý v pozadí sotva se zelenajícími růžemi nepřináší ten správný efekt. Je mylné se domnívat, že doplněním tohoto jarního záhonu dalšími řádky mečíků, afrikánů a onych nám milných květin, byť by to byly i orchideje, lze dosáhnout bombastického účinku. Vždyť v přírodě i ta nejobyčejnější kopřiva roste ve skupině a nemá snahu tvořit řádu. A přestože je to neoblíbená a nevítaná plevelná rostlina, působí trs kopřivových lodyh vysoce dekorativně od vyrašení v časném jaru, v době kvetení i potom, kdy kopřivu mráz spálí a odumřelé lodyhy se obalí krystalky jinovatky. Máme-li tedy možnost použít esteticky velmi hodnotné okrasné rostliny, poučme se pozorováním přirozených rostlinných porostů a snažme se na našich zahradách vytvořit půvabné, barevně i tvarově sladěné výsadby, které neruší okolí, ale naopak je vylepší a zvýrazní.

Skupinová výsadba, ať již v pravidelných, nebo různě členěných útvarech, by tedy měla být základem naší zahrady. Rostliny téhož druhu vysázené ve skupině jsou nejen líbivé, ale také si vytvářejí vhodné podmínky pro svou existenci. Výškově si vzájemně nekonkurují, rovnocenně odebírají z půdy vodu i živiny, za horkých dnů si přistíňují kořeny, za silných dešťů nebo větru se vzájemně podpírají, takže vyžadují méně náročnou péči. Svým sdružením si samy bez pomoci člověka i na velmi malé ploše vytvářejí odpovídající mikroklima, tedy určitý typ přírodního domova. U cibulnatých a hlíznatých rostlin platí tato skutečnost ještě důrazněji než u kterékoliv jiné skupiny květin.

Cibuloviny i většina hlíznatých druhů se vyskytuje v přírodě zásadně ve skupinách. Vegetativním rozmnožováním zásobního orgánu mateřské rostliny vzniká během let shluk dceřiných rostlin, které tvoří více nebo méně hustou až souvislou masu příslušníků téhož druhu. U drobnějších rodů, které vytvářejí pouze nepatrnou listovou plochu, se k vegetativně vzniklým jedincům přidávají i rostliny vyrostlé ze semen. Většina těchto rodů nemá semena opatřená žádnými křidélky ani blanami. Po rozevření semeníku se nahá semena rozkutálejí v blízkosti mateřské rostliny a začnou vegetovat. U statnějších nebo vegetativně silně se množících druhů jsou semena opatřena unášecími orgány a vítr je roznese na vzdálenější místa, kde zakládají nové rodiny. U některých druhů lilií, které vyžadují hodně světla, putuje lodyha mateřské rostliny před vyrašením do určité vzdálenosti od cibule, a tím umožňuje novým cibulím, které na ní narůstají, získat patřičný životní prostor. Tímto vrozeným počínáním si lilie naopak zajišťují dostatečné osvětlení a potřebnou zásobu živin pro existenci nových jedinců. Toto rozdílné chování jednotlivých rodů téže skupiny rostlin není hříčkou nebo nedopatřením přírody, nýbrž je důsledkem tisíciletého vývoje. Měli bychom ho respektovat i při pěstování na zahradách.

V zahradách vysazujeme cibulnaté a hlíznaté květiny do menších samostatných skupin v trávníku nebo je kombinujeme s trvalkami. Přestože některé rody (krokusy, tulipány, narcisy, ladoňky) působí velice dekorativně i jako přímá součást trávníku, to znamená, jsou-li volně rozptýleny v zatravěné ploše, nelze tento způsob doporučit. Trávníky v ozdobných zahradách je nutno ošetřovat a zejména často sekat. Cibuloviny však potřebují dostatečně dlouhou dobu na ukončení vegetace a vytvoření nového zásobního orgánu. Jakékoliv předčasné poškození listové plochy snižuje jejich květuschopnost v příštím roce. Těmto rostlinám nemůžeme ani věnovat odpovídající kultivační péči jako je okopávka a nezbytné přihnojení.

Chceme-li umístit cibuloviny do trávníku a dosáhnout tím optimálního estetického účinku, musíme pro ně připravit odpovídající prostředí. V místech, kam hodláme vysadit skupiny cibulovin, musíme odstranit drn a půdu připravit obdobným způsobem jako na záhonech. Také výsadba, hnojení a ošetřování jsou stejné jako na záhonech. Počet, tvar a velikost těchto miniaturních záhonků v trávníku jsou závislé na velikosti a charakteru zahrady, popřípadě na naších možnostech a estetickém cítění. Rozhodně se nedoporučuje založit v trávníku o celkové ploše 5 m² deset supin cibulovin. Základem větší ozdobné nebo obytné zahrady je trávníková plocha, kterou není vhodné zbytečně opticky rozbíjet. Trávník má také umožňovat rekreační pohyb a odpočinek, jemuž by zbytečně bránily příliš hustě rozmístěné skupinky cibulovin.

Z estetického i kultivačního hlediska je vhodnější, jsou-li jednotlivé skupiny složeny pouze z jednoho druhu nebo kultivaru. Lépe vypadají skupiny rozlohově i tvarově rozmanité než pravidelná kolečka osázená vždy pěti rostlinami. Po skončení vegetace raně kvetoucích cibulovin lze uprázdněné plochy osázet letničkami. Místo letniček lze použít i hlíznaté begónie, muškáty apod.

Velmi zajímavě vypadají cibuloviny i na okraji širokých dlažbových pěšin nebo přístupových cest vybudovaných z volně položených dlaždic bez obrubníku. Pokud to provoz na těchto cestách dovolí, můžeme některé okrajové dlaždice vyjmout a uprázdněné čtverce nebo obdélníky dočasně osázet cibulovinami. Po skončení vegetace nahradíme cibuloviny letničkami nebo dlaždice vrátíme na původní místo. I při tomto způsobu použití bychom se měli vyvarovat pravidelnosti a opakování. Skupiny sázíme v prostoru jedné, dvou nebo více dlaždic, popřípadě při dostatečné šíři pěšiny můžeme vytvořit kvetoucí oázu i mezi dlaždicemi. Tento způsob lze však použít jen tam, kde cesta prochází zatravněnou plochou.

Při všech uvedených monokulturních (z jednoho druhu nebo kultivaru) výsadbách lze kombinovat vyšší, raně kvetoucí druhy cibulovin s dvouletkami (macešky, pomněnky, sedmikrásky), které před vyrašením cibulovin a zejména po jejich odkvětu zdobí tyto malé záhony. Pro výsadbu vyšších cibulovin však můžeme použít i jinou cibulovinu, a to modřenec Muscari armeniacum. Tento druh, který při včasné výsadbě vyrůstá již na podzim a pokrývá půdu svými pěkně tvarovanými listovými růžicemi, je zcela nedoceněn. Jeho intenzívně modrá hroznovitá květenství s trvanlivostí 4 až 5 týdnů mohou být dobrým barevným zpestřením pro duben až květen a lze jimi nahradit často špatně přezimující macešky nebo pomněnky. Vegetativně i generativně se modřenec rozmnožuje obzvlášť intenzívně, takže lze snadno vypěstovat dostatečný počet cibulí.

Druhým způsobem použití cibulnatých a hlíznatých květin v zahradách je jejich kombinování s ostatními okrasnými rostlinami, především trvalkami. Použití těchto květin v trvalkových partiích skýtá neomezené možnosti a mezi zahrádkáři je již zcela běžné. Chtěl bych jenom znovu upozornit, že kromě používaných jarních cibulovin, které jsou ozdobou všech skalek a trvalkových záhonů, existuje dostatek velmi zajímavých a nenáročných letních druhů, jimiž můžeme zpestřit květenu trvalkových partií. Využití cibulovin v kombinaci s trvalkami však již vyžaduje určité odborné znalosti. Vhodně kombinovat květiny můžeme jen tehdy, známe-li dokonale jejich vzhled, výšku, barvu, dobu kvetení i pěstební nároky. Správným způsobem umístěním jednotlivých druhů v záhoně se vyhneme různým neradostným překvapením a údiv nad tím, jak krásná cibulovina vysoká 20 cm zaniká v hustém dvoumetrovém porostu ostrožek nebo podobných vzrůstových trvalek. Použití cibulnatých a hlíznatých květin v trvalkových výsadbách přináší také některé problémy. Doporučovaná a odůvodněná každoroční sklizen určitých cibulnatých a hlíznatých druhů je při tomto způsobu pěstování těžko uskutečnitelná. V době, kdy se sklízejí jarní cibuloviny, je většina trvalek v plné vegetaci a stěží si můžeme dovolit porušit kořenový systém trvalek jen proto, že musíme sklidit cibuloviny. Řešení je dvojí. Buď cibuloviny ponecháme jejich osudu a očekáváme, co nám příští rok vyroste, nebo použijeme a sázíme takové kultivary, které nevyžadují každoroční sklizeň. K první alternativě nelze nic podotknout. Poněvadž v podstatě jde o tři skupiny, které vyžadují každoroční letní sklizeň (tulipány, hyacinty a s ohledem na hraboše i krokusy), snažíme se během vegetačního klidu zajistit zásobním orgánům alespoň nejdůležitější podmínky k přetrvání na stanovišti. U krokusů je důležitá pouze ochrana proti hrabošům, kteří po zkonzumování pro ně nejchutnějších krokusů napadají i další cibuloviny. Boj proti nim je tedy nutný i s ohledem na ostatní cibuloviny. Tulipány a hlavně hyacinty během vegetačního klidu podléhají v půdě různým houbovým a bakteriálním chorobám. Jak bylo uvedeno v kapitole o pěstování, podporuje šíření těchto parazitických hub zvýšená teplota a vlhkost půdy. Proto se doporučuje zbytečně nezalévat místa, kde zůstávají cibule po ukončení vegetace, popřípadě povrch těchto míst chránit polštáři mělce kořenících plazivých trvalek. Jarní cibuloviny jsou na jaře schopny prorůstat polštáři nízkých plazivek, aniž je poškozují. Nízké trvalky pak během léta zajišťují cibulovinám ochranu tím, že brání přílišnému přehřátí a přemokření půdy. Po ukončení vegetace cibulovin nevznikají tak na záhonech ani nevzhledná prázdná místa. Uvedení kombinace cibulovin s plazivými nebo později rašícími trvalkami je vhodná a prospěšná pro všechny druhy cibulovin, prodělávající období vegetačního klidu v letních měsících na záhonech.

Cibuloviny a hlíznaté květiny, které v našich podmínkách nepřezimovávají, je nutno každoročně sklidit a na jaře opět vysázet. Nezapomeňme, že k nepřezimujícím patří i sasanka Anemone coronaria, pryskyřník Ranunculus asiaticus a Ixia, které končí vegetaci v průběhu léta a mohou na podzim opět vyrašit. Ponecháme-li je venku přes zimu, vědomě je zlikvidujeme.

K dalším problémům, které přináší spojení trvalek s cibulnatými a hlíznatými květinami, patří hnojení. Rostliny s podzemními zásobními orgány vyžadují vysoké dávky minerálních živin, zejména pro trvalky nevhodného dusíku. Podporuje jejich nadměrný růst a většinou snižuje intenzitu kvetení. V této oblasti je tedy nutno vytvořit určitý kompromis. Stejně problematická je i další kultivační péče, jako okopávky, postřiky atd.

S ohledem na to, že cibulovinám nemůžeme v trvalkových záhonech nikdy poskytnout optimální podmínky, musíme počítat s tím, že některé z nich během kratší nebo delší doby vymizí a budeme je muset nahradit. Tato nepříjemná skutečnost však není jen záležitostí cibulovin, ale týká se i mnoha citlivějších trvalek. Spolehlivě přežívají po mnoho let pouze nejodolnější druhy nebo druhy s vysokou rozmnožovací schopností. Velký význam pro dlouhověkost jednotlivých druhů má bezesporu stanoviště, kultivační péče, charakter půdy a další vnější podmínky, které se mohou značně lišit i na dvou sousedících zahradách. Existují staré, rozpustlé zahrady, kde najdeme obrovské porosty sasanky Anemone blanda, talovínu Etrantjis byemalis, sněženky Galanthus nivalis, bledule Leucojum vernum, ladoňky Scilla siberica, různých narcisů, osúnů, ba i hyacintů. A tyto květiny nejsme schopny udržet ve vlastní zahradě ani dvě vegetační sezóny při maximální kultivační péči. Proto otázka tak zvaných plevelných druhů, to je druhů, jež jsou schopny na zahrádkách zplanět, je velmi problematická a závisí na mnoha různých okolnostech. Všechny pěstované cibulnaté a hlíznaté květiny jsou alespoň nějakým znakem krásné nebo zajímavé a zvýšená rozmnožovací schopnost určitých druhů je spíše jejich dobrou vlastností než nectností.

Cibulnaté a hlíznaté květiny při kombinacích s trvalkami vysazujeme opět ve skupinách. Jednotlivě vysázené rostliny cibulovin rozptýlené mezi trvalkami nepůsobí nikdy tak vzhledně jako několik volně rozmístěných nepravidelných skupin. Počet rostlin v jedné skupině je závislý na robustnosti druhu, charakteru a rozloze trvalkového záhonu a velmi často i na momentálních finančních možnostech pěstitele.  Minimálním počtem rostlin téhož druhu nebo téhož kultivaru ve skupině by měly být alespoň tři kusy, a to i u nejluxusnějších a většinou i nejdražších materiálů. Jako jsou eremurusy (Eremus), řebčíky (Fritillariaú, ozdobné česneky (Allium) apod. Dekorativní efekt solitérně umístěné skupiny těchto květin je vysoký.

Velmi zajímavě působí cibuloviny v kombinaci s ozdobnými trávami v tak zvaných stepních partiích. Vysoká dekorativnost této kombinace je pochopitelná nejen pro texturní a barevné kontrasty, kterým můžeme při správném umístění dosáhnout, ale zejména proto, že jde doslova o přírodní kombinaci dvou skupin, geograficky k sobě náležících. Vždyť stepní oblasti jsou domovem nejen řady travin, ale i mnoha druhů cibulovin.

Je samozřejmé, že většina milovníků květin se snaží shromáždit a uplatnit na vlastní zahradě co největší počet nejkrásnějších a subjektivně nejmilejších rostlin. Pro toto často podvědomé přání jsou zahrádkáři schopni přinést jakoukoliv oběť, zejména finanční. Nezapomínejme však, že citlivým estetickým přístupem k rostlinám a tím, že jim poskytneme podmínky a péči odpovídající jejich nárokům, můžeme i s neobyčejnějšími druhy okrasných rostlin vytvořit zahrady, v nichž každá, i zcela nenápadná rostlina je součástí harmonického a půvabného celku.