Přírodní stanoviště cibulnatých a hlíznatých květin

Cibulnaté a hlíznaté květiny, podobně jako všechny rostliny pěstované v kulturních podmínkách zahrad a skleníků, rostly původně v přírodě. Během staletí si lidé všímali výjimečných estetických nebo hospodářských vlastností určitých druhů a přenášeli je ke svým příbytkům. Byla to první fáze zkulturnění dnes běžných hospodářských i okrasných rostlin. Tato fáze domestikace probíhala samozřejmě v oblastech přirozeného výskytu jednotlivých druhů. Teprve později se následkem technického rozvoje spojeného s rozvojem dopravy, cestování a obchodu začaly jednotlivé druhy šířit do vzdálenějších oblastí.

Většina dnes u nás pěstovaných okrasných cibulnatých a hlíznatých květin nepatří svým původem k domácím středoevropským rostlinám, ale byla k nám importována z nejrůznějších částí světa. Překonávání geografické vzdálenosti nebylo, zejména v posledních dvou stoletích, téměř žádným problémem. Mnohem náročnější bylo překonání vlivů změny půdních a hlavně klimatických podmínek. Mnohé z importovaných druhů nebyly vůbec schopny přizpůsobit se novému prostředí a pokusy s jejich aklimatizací naprosto selhaly. Značná část druhů pocházejících z klimaticky příbuzných oblastí se však v současné době u nás pěstuje bez větších problémů a v našich podmínkách zdomácněla. Při procesu zdomácnění měla nemalý význam činnost člověka. Vrozená přizpůsobivost organismů byla pouze nezbytným předpokladem pro přenesení rostliny, popřípadě druhu, do nového prostředí. Základem trvalého zdomácní však vždycky byla a zůstane mnoholetá a někdy náročná práce lidí, kteří agrotechnických a šlechtitelských zásahy ovlivňují přírodní druh a záměrně vytvářejíc biotopy odpovídající novým, často značně odlišným podmínkám. I když řada dnes pěstovaných druhů cibulnatých a hlíznatých květin je vedena pod původním druhovým označením, biologické vlastnosti tohoto materiálu se mohou značně lišit od vlastností původního přírodního druhu. Lze předpokládat, že většina u nás běžně pěstovaných přírodních druhů, jako ladoňky (Scilla), ladoničky (Chionodoxa), řebčík (fritillaria) a podobně, by po přenesení do přírodních podmínek své domoviny jen velmi těžce přežily návrat do původní vlasti. Přesto jsou to geneticky i morfologicky stejné druhy, které byly před mnoha lety k nám odvezeny právě z těchto oblastí.

Uvědomělá činnost lidí nevytvářela jen různě výrazné změny biotopu. Během let byl záměrně měněn i genotyp jednotlivých rostlin, takže vznikaly nové typy lišící se od původního druhu nejen morfologicky, ale i geneticky. Genetické změn provázely proměny mnoha znaků a vlastností rostlin, což je základem i cílem záměrné přeměny rostlinných druhů, která je zahrnuta pod všeobecný pojem šlechtění rostlin. Šlechtění rostlin bylo a je i nyní nejvýznamnější a nejcitlivější činností v oblasti rostlinné výroby. Nové kultivary vzniklé záměrnou přeměnou genotypu získávají vlastnosti odpovídající tuzemským půdním a klimatických podmínkám a jejich hospodářské a estetické hodnoty převyšují v mnoha znacích původní druhy.

Všechny dnes běžně pěstované cibulnaté a hlíznaté druhy se v přírodě vyskytují v oblastech rytmickým střídáním období vegetace a vegetačního klidu, tj. období příznivého pro růst rostlin a období nevhodného pro život nadzemních částí. Období vegetačního klidu bývá doprovázeno buď vysokými teplotami a suchem v letních měsících, nebo poklesem teplot pod nezbytnou vegetační teplotu v zimních měsících. Toto periodické střídání vegetace s obdobím vegetačního klidu všechny cibulnaté a většina hlíznatých květin přesně zachovává i v našich podmínkách. Období vegetačního klidu je nedílnou součástí vegetačního cyklu rostlin. Zejména cibulnaté druhy, pocházející ze stepních oblastí, kde je letní klidové období značně dlouhé, nemohou bez zdárného průběhu této fáze pokračovat v dalším životě. Mnohem tolerantnější jsou druhy, u nichž připadá vegetační klid na zimní měsíce. Za nejtolerantnější lze považovat většinu hlíznatých druhů, z nichž některé jsou schopny zahájit novou vegetaci již po několikadenním klidu (jiřinky – Dahlia, hlíznaté begónie – begonia tuberhybrida i mečíky – Gladiolu).

Cibulnaté i hlíznaté druhy se v přírodě vyskytují téměř ve všech světadílech. Přesto existuje několik nejvýznačnějších oblastí, které se vzhledem k počtu zastoupených druhů považují za základní oblasti přírodního výskytu cibulnatých a hlíznatých květin.

 Středomořská oblast je nejvýznamnější oblastí s převahou cibulnatých a hlíznatých rostlin. Spadá do mírného pásma se stepním charakterem. Odtud se mnoho druhů rozšířilo do střední Evropy. Poměrně krátké jaro s dostatkem vláhy a tepla je zde vystřídáno dlouhým obdobím sucha a vysokých teplot. Období vegetace je krátké a rostliny musí během několika jarních měsíců prodělat všechny fáze růstu od vývinu stonků a listů přes kvetení až po vytvoření semen a nového zásobního orgánu. Větší část roku pak prožívají ve formě dobře přizpůsobeného podzemního orgánu – cibule nebo hlízy. Z této oblasti pochází většina druhů z rodu sasanka – Anemone, česnek – Allium, ocún – Colchicum, krokus – Crocus, brambořík – Cyclamen, žalován – Eranthis, Remus, řebčík – Fritillaria, sněženka – Galanthus, hyacint – Hyacinthus, kosatec – Iris, narcis – narcismus, Ornithogalum, pryskyřník – Rununculus a část druhů rodu Tulipa.

Africká oblast zahrnuje střední a jižní Afriku. Podnební podmínky odpovídají tropickému pásmu se střídáním období dešťů a sucha. Půdní i klimatické podmínky jsou pro vegetaci mnohem příznivější než ve středomořské stepní oblasti. Období vegetace je v podstatě delší než období vegetačního klidu. Nejvýznačnější rody této oblasti jsou Acidanthera, Amaryllis, Amorphophallus, Crinum, Crocosmia, Freesia, Galtonia, Gladiolus, Glorisa,Ixia, Zantendeschia.

Americká oblast zahrnuje východní oblasti Severní Ameriky, Jižní Ameriku a Mexiko. Půdní i klimatické podmínky se nejvíce přibližují podmínkám v africké oblasti s mírnějšími teplotními i srážkovými výkyvy. Z této oblasti pocházejí rody Camassia, Dahlia, Erythorium, Eucharis, Hippeastrum, Ipheion.

Oblast mírného pásma zahrnuje Severní Ameriku a část Asie. V této oblasti se vyskytuje velké množství druhů z rodu Lilium. Vegetační i půdní podmínky odpovídají přibližně našim poměrům. Dlouhé období vegetace spojené s dostatkem vláhy a tepla je vystřídáno kratším obdobím mírné zimy. Vývoj nadzemních částí probíhá zvolna, cibule si ponechávají část kořenového systému pro další vegetaci a zásobní orgány jsou i svou stavbou přizpůsobeny těmto mírným podmínkám. Cibule nejsou kryty ochrannou slupkou a lisí se od všech zásobních orgánů skupiny cibulnatých a hlíznatých květin.

Uvedené geografické rozdělení výskytu cibulnatých a hlíznatých květin v přírodě je zcela rámcové a velmi nepřesné. Mnohé rody se mohou vyskytovat ve dvou i třech uvedených oblastech. Dokonce i jednotlivé druhy je možno nalézt na různých, geograficky značně vzdálených místech. Existují i další význačné oblasti, které jsou domovem některých druhů, popřípadě celých rodů, jež nebyly do tohoto souhrnu vůbec pojaty. S ohledem na druhovou rozsáhlost této skupiny byly vybrány jen nejvýznačnější oblasti s výskytem největšího počtu příslušníků cibulnatých a hlíznatých květin. Přesná místa původního výskytu jednotlivých druhů budou uvedena v textech speciální části knihy.

Cibulnaté a hlíznaté květiny se v kulturní podmínkách chovají přibližně stejně, jak tomu bylo v jejich původní vlasti. Jejich dědičně založený průběh vegetačního cyklu, který můžeme považovat za základní znak příslušníků této skupiny, který můžeme považovat za základní znak příslušníků této skupiny, nebyl většinou nikterak změněn ani šlechtitelskými zásahy. Poněvadž jednotlivé druhy pocházejí z různých částí světa a rozličných klimatických pásem, nebylo možno mnohé velmi cenné a krásné druhy u nás aklimatizovat. Jde zejména o některé tropické a subtropické druhy, popřípadě i některé druhy pocházející z vysokohorských oblastí. Pro sbírkové účely je lze přechovávat v umělém prostředí skleníků, ale pěstovat je ve volné půdě je vyloučeno.

Skutečnost, že území naší republiky nespadá do žádné oblasti významnějšího přírodního výskytu cibulnatých a hlíznatých druhů svědčí o tom, že klimatické a půdní podmínky České republiky nepatří k nejpříznivějším pro tyto rostliny. Zásluhou šlechtitelskopěstitelské práce však u nás zdomácnělo již mnoho cibulnatých a hlíznatých květin, které zejména v poslední době s úspěchem pěstují na některých pracovištích. Nejsou to pouze prošlechtěné, a tím i částečně přizpůsobené kultivary nejběžnějších rodů, jako je Tulipa, Gladiolus, Crocus, Hyacinthus, Narcismus, Lilium, Dahlia, ale je mezi nimi mnoho skutečně původních přírodních druhů z rodů Alliumm, Acidanthera, Camassia, Chionodoxa, Eremurus, fritillaria, Ixioliron, Muscari, Ornithogalum, Scilla atd. Netypické a pro tyto rostliny nepříliš vhodné klimatické podmínky jsou v kultuře kompenzovány agrotechnickou péčí, popřípadě posklizňovou úpravou cibulí a hlíz v době vegetačního klidu. Jak důležité jsou v životě těchto rostlin právě tyto dva faktory, je nejvíce patrné na příkladu současného největšího světového producenta cibulí a hlíz okrasných květin, kterým je Holandsko. Přestože území tohoto státu není pravděpodobně domovem žádného z nejdůležitějších druhů těchto květin, mnohaletou šlechtitelskou a pěstitelskou prací zde cibuloviny zdomácněly natolik, že se staly hlavním hospodářským artiklem i finančním zdrojem tohoto státu. Pod pojme Holandsko se dnes na celém světě většina lidí vybaví nejdříve tulipány a pak teprve větrné mlýny nebo bývalou slávu krajek či starých malířských mistrů. Právě cibuloviny v Holandsku velmi zřetelně potvrdily zákon o vlivu prostředí na organismus a schopnosti organismu přizpůsobit se novému prostředí. V Holandsku nešlo o pouhé dočasné přizpůsobení, ale o trvalé zdomácnění těchto rostlin. Pečlivá a mnoho desítek let trvající práce člověka byla hlavní silou, která se na této přeměně organismu podílela. Přesto se ani holandským šlechtitelům a pěstitelům nepodařilo přizpůsobit všechny druhy tamějšímu klimatu a mnohé teplomilné cibulnaté a hlíznaté květiny se do Holandska importují. Na základě holandských poznatků a již získaných vlastních zkušeností se snažíme i v našem státě zvýšit produkci, popřípadě zahájit pěstování alespoň nejdůležitějších a k našemu podnebí nejtolerantnějších druhů.