Cibulovitá hlíza
Přechodnou skupinu mezi typickými cibulnatými a hlíznatými květinami tvoří rody vytvářející podzemní zásobní orgány zvané cibulovité hlízy. I když tato skupina není objemem rodů příliš rozsáhlá, zahrnuje několik hospodářsky velmi důležitých okrasných rodů, a to mečíky (Gladiolus), krokusy (crocus), ocúny (Colchicum), montbrecie (Crocosmia) a některé další. Zásobní orgány těchto rostlin je většinou uvnitř nečleněných jako u hlíz, vzniká však zbytněním bazálních částí listů, jako je tomu u cibulí. V době ukládání zásobních látek spodní části jednotlivých listů ztrácejí svou pokožku a srůstají v jednolitý zásobní orgán. V polovině vegetačního období jsou ještě na průřezu nové cibulovité hlízy patrny jednotlivé bazální části listů, které jsou morfologicky velmi příbuzné suknicím cibule. Ke konci vegetace však je hlíza složena pouze z jednoho, maximálně dvou pevně srostlých komplexů buněk bez jakékoliv známky původního členění.
Vzrostné vrcholy cibulovitých hlíz jsou umístěny jako u ostatních hlíz zásadně na povrchu zásobního orgánu. Pupeny mohou být založeny po celém povrchu cibulovité hlízy (mečíky – Gladiolu) nebo jen v její spodní části (ocúny – Colchicum). Umístění i počet založených vzrostných vrcholů je na rozdíl od typických hlíz vždy přesně vymezen. Základy nových vzrostných vrcholů se zakládají v průběhu minulého vegetačního cyklu. Během vegetace již není rostlina schopna vytvořit náhradní vzrostné vrcholy pro běžný rok. Touto vlastností se cibulovité hlízy zcela shodují s cibulemi. Všechny rody s cibulovitou hlízou podobně jako všechny cibulnaté rody patří k rostlinám jednoděložným. Diferenciace květních základů však probíhá až během vegetace, podobně jako u hlíznatých květin. Z tohoto hlediska je cibulím nejpříbuznější rod ocún (Colchicum), který diferencuje květní zárodky během vegetačního klidu. Podobně se chovají i na podzim kvetoucí druhy krokusů (Crocus).
Cibulovité hlízy se shodují s cibulemi i v dalších znacích. Zásobní orgán u všech uvedených rodů je kryt snadno odstranitelnou slupkou z odumřelých pletiv. Bazální část cibulové hlízy tvoří podpučí s kořenovým věncem. Vzrostné vrcholy na povrchu zásobního orgánu jsou spojeny s podpučím svazky paprsčitých cév, které přivádějí do nových rostlin vodu z kořenů. Cibulovitá hlíza vytváří většinou pouze jeden stonek s jedním květenstvím z nejvýše umístěného pupenu. Jeho vztah k ostatním pupenům bývá zpravidla dominantní. Výjimku tvoří krokusy (Crocus), u nichž se současně vyvíjejí všechny založené vzrostné vrcholy. Cibulovité hlízy jsou s výjimkou acidanter (Acidanthera) jednoletými zásobními orgány. Všechny rody s cibulovitou hlízou vytvářejí během vegetace nejen náhradní cibulovitou hlízu, ale současné větší nebo menší počet dceřiných cibulovitých hlízek. Tyto orgány určené k vegetativnímu rozmnožování bývají umístěny buď na různě dlouhých podzemních výběžcích ( Gladiolu, Crocosmia, Acidanthera), nebo přímo na starém zásobním orgánu (Crocus, Colchicum). Dceřiné cibulovité hlízy buď nebývají při svém vzniku morfologicky shodné s mateřskými zásobními orgány (Gladiolu, Acidanthera), nebo se jim zcela podobají (Crocus, Colchicum). Geneticky jsou však všechny náhradní i dceřiné cibulovité hlízy téhož druhu nebo kultivaru rovnocenné. Zachovávají přesně druhové nebo kultivarové znaky a vlastnosti mateřské rostliny. Opálení květů mateřské rostliny jakýmkoliv pylem nemá vliv na genetickou základnu těchto vegetativních orgánů. Domněnky nkterých milovníků květin o vlivu meziodrůdové cizosprašní na vegetativní potomstvo (potomstvo vzniklé z náhradních nebo dceřiných cibulovitých hlíz, stejně jako z pravých cibulí nebo hlíz) jsou tudíž zcela mylné. Barevné změny u směsi těchto květin vznikají pouze tak, že citlivější kultivary vyhynou a převládnou vitálnější a esteticky většinou méně kvalitní kultivary. Nejde tedy o barevné změny, nýbrž pouze o převládnutí některých barev ve směsi.
Pro morfologickou příbuznost cibulovitých hlíz s pravými hlízami a textové zjednodušení bývají cibulovité hlízy v běžné praxi nazývány hlízami. Stejné označení se používá i v dalších kapitolách všeobecné části této knihy. Ve speciální části však je u každého druhu typ zásobního orgánu přesně označen.
Ve speciální části knihy je zahrnuto i několik vysoce hodnotných druhů, které vytvářejí podzemní zásobní orgány, jež nepatří do žádné ze tří uvedených skupin. Jde buď o hlízovitý oddenek (dosna – Canna indica, žalován – Eranthis byemalis), nebo o oddenek se zdužnatělými kořeny (všechny druhy rodu Eremurus). Problematické je i začlenění rodů Platycon a Incarvillea, jejichž zásobní orgán představuje hlízovitě zdužnatělý hlavní kořen. I když se morfologicky jedná o druhy přesahující rámec cibulnatých a hlíznatých květin, plní jejich zásobní orgány stejnou funkci jako hlízy.patří k vytrvalým bylinným květinám s podzemním zásobním orgánem, a zařazují se proto s ohledem na praktickou použitelnost běžně mezi hlíznaté květiny.