Crocus – krokus, šafrán
Crocus L. – krokus, šafrán
Iridaceae – kosatcovité
10 – 15 cm, IX. – X., III. – IV.
Rod Crocus L. zahrnuje asi osmdesát druhů přírodních šafránů, vyskytujících se nejhojněji v oblasti kolem Středozemního moře, v Malé Asii, na Balkáně, Kavkaze, v Itálii a Španělsku. U nás je běžný pouze druh C. beuffelianus HERB, který nepatří k okrasně nejdůležitějším druhům a není ani registrován jako zahradní květina. Pro účely okrasného zahradnictví se využívají pouze některé esteticky výjimečné přírodní druhy, které však představují pouze několik procent z registrovaných 235 kultivarů. I když mnohé další přírodní druhy jsou bezesporu krásné, je jejich pěstování a zejména rozmnožování poměrně složité. Hlavní objem okrasných kultivarů představuje materiál vzniklý šlechtitelskou prací na dvou nejdůležitějších druzích, a to C. chrysanthus HERB. C. vernus a jeho varieta C. vernus purpureus WEST. (syn. C. versus neapolitanus ASCH.) se taky staly základem celé obrovské skupiny dnešních velkokvětých zahradních kultivarů. Druhá, objemově nejrozsáhlejší skupina vznikla z druhu C. chrysanthus HERB. a v současné době patří příslušníci této skupiny k zahrádkářsky nejdůležitějším krokusům. Drobnokvěté, poměrně nízké krokusy ze skupiny C. chrysanthus jsou na rozdíl od výrazných a trochu příliš pompézních velkokvětých kultivarů barevně jemnější a hlavně mnohokvěté. Z jedné hlízy vyrůstá postupně několik krásně tvarovaných, široce otevřených květů s miskovitými okvětními lístky, které tvoří nádherné kvetoucí ostrůvky. Vzhledem k mnohokvětosti těchto kultivarů je také celková doba kvetení podstatně delší než u kultivarů pocházejících z C. vernus. Těmito přednostmi se z velkokvětých krokusů může zatím chlubit pouze žlutý kultivar ´Grosse Gelbe´, který se však pouze omylem řadí do skupiny C. vernus. Jedná se o přírodní druh C. flavus WEST. (syn. C. maesiacus KER.). mnohaletým pěstováním po různými názvy (´Yellow Crocus´, ´Grote Gele´, ´Gelber Riese´) byl v podvědomí zahrádkářů i pěstitelů zařazen do skupiny kultivarů C. vernus.
Všechny uvedené kultivary krokusů i nejběžněji pěstované přírodní druhy patří ke krokusům kvetoucím na jaře. Bohužel jsou doposud u nás málo běžné druhy a kultivary vykvétající na podzim. Zatím jediným zástupcem pozdních krokusů je C. kotschyanus KOCH (sny. C. zonatus GAY ex KLATT).přesto patří tato méně rozsáhlá skupina krokusů k esteticky vysoce hodnotným květinám, které spolu s ocúny zdobí pozdními zahrady.
Zásobním orgánem krokusů je ploše kulovitá až kulovitá cibulovitá hlíza krytá tlustou a rozličně barevnou suchou slupkou, která má výraznou vláknitou strukturu. Zásobní orgán je jednoletý podobně jako u mečíků. Někteří autoři zdůrazňují, že nejde o jednoletý, nýbrž dvouletý, ba dokonce tříletý orgán. V prvním roce se na staré hlíze zakládá zárodek budoucí hlízy ve formě vzrostného pupenu, v druhém roce je z asimilátů tento orgán budován a ve třetím roce z něj teprve vyrůstá rostlina. Z hlediska biologické funkce zásobního orgánu však jde o typicky jednoletou cibulovitou hlízu, která je schopna jen jednou ve svém životě vytvořit rostlinu, a to pouze ve vegetaci následující po dospění zásobního orgánu. Za jeden vegetační cyklus se celý zásobní orgán jednorázově spotřebuje na vytvoření rostliny a nové náhradní hlízy.
Hlízy velkokvětých kultivarů dosahují maximálního obvodu 9 – 10 cm, hlízy většiny přírodních druhů a skupiny C. chrysanthus dorůstají pouze do obvodu 5 – 7 cm.
Listy krokusů jsou úzké, čárkovité, různě dlouhé s výrazným středovým žlábkem většinou zdůrazněným bílou barvou nervatury. Vyrůstající na jaře, jen u některých na podzim kvetoucích odrůd se objevují listy společně s květy. Okvětní lístky jsou srostlé do dlouhé trubky, která dosahuje téměř až ke hlíze. Barva, tvar, velikost i doba květu jsou kultivarovými vlastnostmi. Podzimní kultivary vykvétají v září až v říjnu, jarní druhy a kultivary kvetou v závislosti na druhové příslušnosti a počasí od počátku března do konce dubna. Mezi nejranější patří přírodní druhy C. ancyrensis, C. susianus, C. sieberi a celá skupina C. chrysanthus. Většina jarních i podzimních přírodních druhů je v době květu tolerantní k poklesům teplot až do – 5 °C. velkokvěté kultivary, kvetoucí o 2 – 4 týdny později, jsou v květech citlivé na hlubší mrazy. Rostliny končí vegetaci v druhé polovině června až počátkem července. Zásobní orgány jsou mrazuvzdorné.
Hlízy podzimních krokusů se vysazují v polovině srpna, hlízy ostatních krokusů během října. Termín výsadby u obou skupin je nutno dodržet. Pozdě vysazené podzimní krokusy často vykvétají již na lísce a předčasně vysazené jarní druhy a kultivary se zbytečně stávají potravou hrabošů, kteří jsou na podzim značně rozmnoženi. Hlízy krokusů se musí před nimi chránit nejen v zahradě, ale i během skladování. Moření nebo namáčení hlíz do jakýchkoliv chemických látek je neúčinné stejně jako sypání Nera-zrn. Poměrně spolehlivé je pravidelné vykuřování čerstvých nor nebo aplikace návnad M-Köder klein. Jde však o jedovaté a pro zahrádkáře nedostupné přípravky. Spolehlivě hubí hraboše dobrá kočka. Značná část hrabošů během podzimu hyne vlivem nepříznivého počasí, takže nebezpečí požeru klesá s pozdějším termínem výsadby. Výsadbu však nelze odkládat na prosinec.
Hlízy se vysazují na plné slunce do lehčí, dobře připravené propustné humózní půdy. Přímé výsadby do trávníků nebo na extenzívně obdělávané plochy v zahradě snáší jenom C. tomassinianus a údajně i podzimní C. speciosus. I když tyto krokusy jsou schopny v příznivých podmínkách zplaňovat, většinou se při tomto způsobu použití nevyvíjejí optimálně a po krátkém čase hynou. První seč trávníku je bezpodmínečně nutno odložit až do doby žloutnutí krokusových listů.
Příprava půdy, základní hnojení i technika výsadby jsou obdobné jako u cibulovin. Při výsadby se nesmí poškodit rašící vzrostný vrchol. Hloubka výsadby se volí podle velikosti vysazovaných hlíz od 6 do 10 cm. Mělká výsadba je nevhodná, poněvadž jemné kořeny krokusů trpí během zimy kolísáním teplot a během vegetace jim škodí nedostatek vláhy. Hlouběji vysazené hlízy se také často nestávají kořistí hrabošů. Maximální hloubka vhodná pro tyto rostliny vak je 10 cm. Vzdálenost výsadby hlíz je 10 – 15 cm podle vzrůstu kultivaru.
Ihned po výsadbě se pozemek řádně zaleje a během zimy se pouze kontroluje výskyt hrabošů, který se dá snadno zjistit podle čerstvých nor. Preventivně lze sypat Nera-zrna do čerstvých nor v blízkosti vysázených krokusů. Krokusy se zásadně nemají na zimu ničím zakrývat, aby se zbytečně do zatepleného zimoviště nestahovali hraboši z okolí.
Na jaře po prvním rozmrznutí půdy, je třeba krokusy přihnojit ledkem. Rašící rostliny však nesmějí přijít do styku s tímto hnojivem. Po vyrašení rostlin je třeba nakypřit povrch půdy, a je-li sucho, vydatně zalít. Zálivku i kypření je třeba opakovat podle potřeby. Hlavní část listové plochy narůstá až po odkvětu. Při kypření půdy se nesmějí poškodit listy, které jsou poměrně dlouhé (20 – 30 cm) a rozložené při zemi.
Během vegetace, tj. až do počátku června, vyžadují krokusy dostatek vody. Trvalejší přemokření však naprosto nesnášejí. Za horkých dnů počátkem léta se má zalévat večer, aby nedošlo k podpaření mladých a poměrně citlivých hlíz. Zálivka má být méně častá, ale vydatná. Povrch půdy se musí vždy co nejdříve po zálivce nakypřit. Konec vegetace signalizovaný žloutnutím listů musí krokusy prodělat v suché půdě. Kyprý povrch půdy je nutno udržovat i při závěru vegetace.
Během května června se doporučují 2 – 3 preventivní postřiky některým z běžných fungicidů proti botrytidě, která patří k nejzávažnějším chorobám krokusů. Za vlhkého, teplého počasí je tato houba schopna zničit nejen jahody, ale i listy krokusů. Infikuje i hlízy, které pak zcela odumírají. K dalším nebezpečným houbovým chorobám patří fuzarióza, proti které je nelépe bojovat pečlivou agrotechnikou. Krokusy, podobně jako ostatní cibulnaté květiny, se proto nikdy nesmějí hnojit čerstvým hnojem. Ke zlepšení půdy je opět vhodný pouze dokonale proleželý a několikrát proházený kompost. K nejzávažnějším chorobám krokusů patří viróza projevující se na květech. I když napadené rostliny během let slábnou, mohou s touto chorobou žít mnoho let a být zdrojem infekce pro celé porosty. Typickým příznakem viróz u krokusů je zasychání a deformace okrajů okvětních lístků, které připomínají poškození vzniklé namrznutím nebo popálením květů. Rostliny jsou esteticky zcela znehodnoceny. Ihned při objevení se prvních příznaků se musí rostliny odstranit i s hlízou. Bojovat lze pouze proti přenašečům choroby, kterými jsou pravděpodobně mšice. K nebezpečným škůdcům nadzemních částí krokusů patří zajíci a králíci, kteří jsou schopni během celé vegetace totálně spásat porosty.
Hlízy krokusů by měly s ohledem na nebezpečí chorob i škůdců každoročně sklízet. Nově vysazení jednotlivé hlízy však nikdy neposkytují takový estetický efekt, jako bohatě kvetoucí víceleté shluky. Hlízy se sklízejí ještě před odumřením listů. Větší hlízy vytvářejí zpravidla shluky dceřiných hlíz po dvou až pěti kusech, které se musí opatrně vyrýt, zbavit půdy a listů a uložit na lísku do suché dobře větrané místnosti. Sušit se mají rychle a co nejintenzivněji, ne však na slunci. Asi po dvou týdnech se shluky hlíz snadno rozdělí, zbaví kořenů a zbytků staré hlízy a uloží opět na lísku do suché místnosti. Skladovací teplota je 18 - 20°C. při pozdní sklizni jsou shluky hlíz již rozpadlé, a tím vznikají velké ztráty. Před výsadbou je možno hlízy mořit podobně jako u mečíků.
Krokusy se rozmnožují dceřinými hlízami. Drobnější hlízy se vysazují na záhon a během jednoho roku lze z nich získat květuschopné hlízy, a tím zajistit náhradní materiál za případné ztráty. Rozmnožování semeny je možné jen u přírodních druhů, je však velmi zdlouhavé.
Krokusy se vysazují zásadně ve skupinách do skalek, rabat, trvalkových záhonů, popřípadě i do trávníků. Jednotlivě vysazené rostliny působí vždy nepřirozeně a málo výrazně. Mnohokvěté přírodní druhy kultivaru C. chrysathus jsou jednotlivě vhodné do nádobkových minizahrádek; po odkvětu se však musí odstranit, aby listy nestínily ostatním rostlinám. Velkokvěté kultivary C. versus jsou určeny převážně k rychlení a jsou vhodné i k domácímu přirychlování. K přirychlování jsou vhodné i kultivary C. chrysanthus.
V současné době se v ČSSR množí a jsou v semenářských prodejnách ke koupi hlízy těchto kultivarů krokusů:
C. ancyrensis – oranžově žlutý, nejranější, výška 6 cm, 6 květů,
C. biflorus weldenii ´Fairy´- čistě bílý, výška 7 – 8 cm, 2 – 6 květů,
C. flavus ´Grosse Gelbe´- žlutý, výška 8 – 10 cm, 6 – 11 květů,
C. chrysanthus ´Blue Bird´- bílý, vnější plátky fialové, výška 8 cm, 4 – 6 květů,
´Blue Pearl´- velmi světle modrý, výška 7 cm, 4 – 6 květů,
´Cream Beauty´- krémově žlutý, výška 7 cm, 5 – 10 květů,
´E. P. Bowles´- žlutý, výška 8 cm, 4 – 7 květů,
´Snowbunting´ - bílý, výška 7 cm, 4 – 8 květů,
C. sieberi – světle fialový, výška 6 cm, 5 – 6 květů
C. sieberi ´Violet Queen´ - fialový, výška 5 cm, 5 – 6 květů
C. susianus – okrově žlutý s hnědým proužkem, výška 4 – 6 cm, 2 – 4 květy,
C. zonatus – světle modrý, výška 9 – 10 cm, 2 – 3 květy, podzimní,
C. vernus - ´Flower Record´- purpurov, výška 11 – 12 cm, 2 – 3 květy,
´Jeanne d´Arc´- bílý, výška 10 – 12 cm, 2 – 4 květy,
´Pickwick´- bílý s fialovými proužky, výška 10 cm, 2 – 4 květy
21. Crocus kotschyanus
22. Crocus vernus ´Vanguard´
23. Crocus susianus
24. Crocus sieberi ´Violet Queen´
25. Crocus flavus ´Grosse Gelbe´
26. Crocus chrysanthus ´Blue Pearl´