Dahlia pinnata – jiřinka

Dahlia pinnata CAV. – jiřinka

Asteraceae – hvězdicovité

Compositae – složnokvěté

20 – 200 cm, VI. – X.

Rod Dahlia zahrnuje asi 18 druhů, které všechny rostou ve výše položených oblastech Mexika. Jako zahradní rostliny byly jiřinky známy již v říši Aztéků, kde se dokonce pěstovaly v kultivarech. Do Evropy se první druhy dostaly v roce 1790. počátkem 19. století byla postupně získávána semena dalších druhů, která se využívala ke křížení.

Ojediněle bouřlivé dějiny pěstování i šlechtění prodělaly jiřinky v českých zemích. První zmínky o jejich pěstování u nás pocházejí z konce dvacátých let minulého století. Již v roce 1836 měl první pěstitel a šlechtitel – amatér P. TUREK, shromážděno 1142 vlastních klonů a kultivarů z celého světa. Brzy na to se staly východní Čechy hlavní doménou a šlechtitelskou velmocí jiřinek. Snad žádná květina nezaznamenala u nás tak nezvyklý vzestup a nedosáhla tak rychlé popularity jako jiřinky. Na podnět P. HUDRÁLKA z České Skalice se konala 14. září 1837 první Slavnost jiřinek, která byla nejen sjezdem pěstitelů jiřinek a výstavou jejich výpěstků, ale také první velkou květinářskou soutěží. Zúčastnili se jí 42 pěstitelé a šlechtitelé této květiny s několika tisíci exponáty. Zásluhou všeobecně známého literárního zpracování této první jiřinkářské slavnosti zůstává tento den v podvědomí alespoň starší generace. Málokdo si uvědomuje, že tento den byl nejen svatebním dnem B. NĚMCOVÉ, ale také monumentálním počátkem slávy českých jiřinek, které nás později mnohokrát proslavily nejen v Evropě, ale i v mnoha zámořských soutěžích. V následujícím roce byla při další výstavě v České Skalici založena Jiřinková společnost, jejíž trvání však nebylo dlouhé. Úmrtím P. HUDRÁLKA v roce 1847 skončily i slavné českoskalické jiřinkové slavnosti a pěstování této květiny pozvolna upadalo. Celková stagnace pěstování jiřinek se projevila nejen u nás, ale i v celém světě. V roce 1872 však byla do Holandska přivezena z Mexika jedna jediná hlíza neurčeného kultivaru nazvaná Dahlia juresii, která obnovila slávu jiřinek na celém světě. Šlo o šarlatově červený plnokvětý kultivar připomínající květ některých kaktusů. Tato jediná rostlina, která byla neuvěřitelně rychle rozmnožena a rozšířena do všech světadílů, dala základ nové, doposud nejdůležitější skupině tak zvaných kaktusových jiřinek.

Od počátku 20. století se obnovuje pěstování a šlechtění jiřinek i u nás. V roce 1926 je z podnětu nejslavnějšího českého šlechtitele jiřinek EMILA DOKOUPILA a architekta JOSEFA VAŇKA založena Národní jiřinkářská společnost se sídlem v Pardubicích, jejíž činnost byla ukončena v roce 1962 vstupem členů společnosti do Československého ovocnářského a zahrádkářského svazu. V jeho rámci sdružuje milovníky cibulnatých a hlíznatých květin organizace Dagla.

V uplynulých 50. a 60. letech byly jiřinky pouze zahrádkářskou květinou a nenašly uplatnění ve veřejné zeleni. Velmi ojediněle se používaly pouze jednoduché typy pěstované v barevné směsi ze semen. Pro barevnou pestrost a ojediněle dlouhé období spolehlivého kvetení si však jiřinky zasluhují větší pozornost i mezi sadovníky. Současný směr šlechtění na celém světě se zaměřuje přednostně na nižší, bohatě kvetoucí typy s drobnějšími květními úbory, které lze využít zejména sadovnicky. Vedle jednoduše kvetoucích typů „Mignon“ a „Mini-mignon“ se šlechtí a již také existují vhodné kultivary náhrdelníkovité a sasankokvěté i nejrozmanitější plnokvěté typy. Pro zahrádkáře a zahradníky jsou nadále v sortimentu zachovávány standardní velkokvěté kultivary vhodné pro řez a vazbu. Sortiment se neustále doplňuje novými kultivary, které nahrazují přežité, málo atraktivní nebo dnes již zcela virózní kultivary.

Současný světový sortiment jiřinek zahrnuje několik tisíc kultivarů. Mezi největší jiřinkářské velmoci patří Austrálie, Belgie, Francie, Holandsko, Japonsko, Německo, Nový Zéland, USA a Velká Británie. Každá z těchto zemí ročně produkuje milióny hlíz jiřinek.

Zásobním orgánem jiřinek je členitá hlíza tvořená jednou až deseti i více samostatnými hlízami vyrůstajícími z bazální části stonku. Zárodky vzrostných vrcholů jsou umístěny pouze na stonkové části hlízy, nikoli na jednotlivých hlízách. Z hlízy vyrůstá většinou několik rozvětvených lodyh, které jsou již od báze olistěné. Listy jsou lichozpeřené, různě zeleně až purpurově zbarvené. Květenství vyrůstají na stopkách jednotlivě. Vegetaci končí s příchodem mrazu. Hlízy nejsou mrazuvzdorné.

Všechny kultivary se zařazují podle tvaru květních úborů do těchto skupin:

„Jednoduše kvetoucí“. Květní úbory mají pouze jednu vnější řadu jazykovitých květů; poměrně velký středový terč je tvořen krátkými, trubičkovými květy. Do této skupiny patří „Mignonky“ s výškou kolem 50 cm, „Mini-mignonky“ s drobnými květy a výškou 25 až 45 cm a vyšší jednoduché jiřinky.

„Anemonkovité“ (sasankokvěté). Květní úbory jsou tvořeny jednou vnější řadou jazykovitých květů a několika desítkami dlouhých trubičkovitých květů, které tvoří uprostřed úboru pravidelný hustý polštářek.

„Náhrdelníkovité“ (okružovité). Květní úbor je složen z první vnější řady jazykovitých květů, další řady kratších paprskovitých květů a z většího počtu krátkých trubičkovitých květů, které tvoří velký středový terč.

„Pivoňkovité“. Květní úbor je složen z několika řad širokých, ploše jazykovitých květů, jejichž konce jsou zahrnuty ke středu podobně jako korunní lístky pivoněk. Při plném nakvetení bývá většinou viditelný středový terč.

„Dekorační“. Úbory jsou vizuálně tvořeny pouze širokými, různě tvarovanými, částečně se překrývajícími jazykovitými květy, v jejichž středu nemá být viditelný terč trubkovitých květů.

„Kulovitě kvetoucí“ (velké pompónky). Květní úbory jsou tvořeny hustě umístěnými, krátkými, oblými, široce jazykovitými květy, jejichž podélné okraje jsou výrazně korýtkovitě svinuty. Tvar úboru je ploše kulovitý až kulovitý, u některých kultivarů se při plném nakvetení toleruje viditelný středový terč.

„Pompónkovité“. Stavba a tvar úboru jsou stejné jako u předchozí skupiny, terč nesmí být viditelný. Průměr úboru může dosahovat maximálně 10 cm. Kultivary s většími úbory patří k předchozí skupině.

„kaktusovité“. Úbory jsou složeny s různého počtu úzkých, paprskovitě sestavených jazykovitých květů, které jsou po celé délce trubičkovitě svinuty. Středový terč nesmí být viditelný. Konce svinutých květů bývají někdy ke středu zahrnuté (pavoukovitý typ) nebo různě hluboce rozeklané (třepenitý typ neboli timbry typ).

„Semikaktusovité“. Jsou přechodným typem mezi kaktusovitými a dekoračními jiřinkami. Konce jazykovitých květů jsou maximálně do jedné poloviny délky svinuté jako u kaktusek. Větší bazální část jazykovitých květů je plochá nebo pouze různě zvlněná.

„Rozmanitosti“. Do této skupiny se řadí kultivary, které nelze umístit do žádné z předchozích skupin.

Hlízy jiřinek se vysazují koncem dubna až počátkem května na plné slunce do středně těžké půdy s dostatečnou zásobou vápníku. Při výsadbě musí být hlízy zakryty minimálně 8 – 10 cm vrstvou půdy. Před výsadbou se zásadně nehnojí. Vzdálenost rostlin závisí na vzrůstu kultivaru. Jiřinky jsou zcela nenáročné květiny, ale nesnášejí přemokřené a těžké půdy, zastíněná stanoviště, přebytek dusíku v půdě a hustou výsadbu. Při mělké výsadbě se rostliny snadno rozlamují, poléhají a trpní nedostatkem vláhy. V některých letech se stává, že pozdní jarní mrazíky zničí listy nebo celé vyrašené lodyhy jiřinek. Při dostatečné hluboké výsadbě mají hlízy dostatek energie na vytvoření nových lodyh. Při mělké výsadbě však mohou být poškozeny i „krčky“ hlíz s pupeny, čímž rostlina zaniká.

Po vyrašení lodyh se rostliny mírně přihnojí Cereritem a dále se běžně kultivují. V živných zahradních půdách je lépe nepřihnojovat vůbec nebo pouze draslíkem a fosforem. Při přebytku draslíku rostliny mohutně narůstají, ale málo kvetou. Z každé vysazené hlízy se mají ponechat pouze 3 – 4 lodyhy, aby rostliny nebyly příliš husté. Rostliny s mnoha lodyhami rostou silně do výšky a trpí nedostatkem světla, což snižuje jejich květuchopnost. Stejně nepříznivý vliv má i nedostatečná vzdálenost mezi jednotlivými keři.

Za suchého počasí je třeba vydatně zalévat. U vyšších, zejména solitérně vysázených rostlin se doporučuje při výšce 50 – 60 cm lodyhy vyvázat ke kolíku. Odkvetlé květy se mají odřezávat, poněvadž působí na rostlině nevzhledně. U jednoduchých a náhrdelníkových kultivarů určených k řezu květů je bezpodmínečně nutné ihned po dokvetení odhlávkovat nespotřebované květy. Zajistí se tím trvalé a bohaté kvetení. V srpnu a září se doporučují 2 – 3 postřiky některým fungicidem proti houbovým chorobám. Jiřinky však trpí zejména virovými chorobami, které se projevují tím, že rostliny jsou metlovitě zakrnělé a špatně kvetou. Rostliny s těmito příznaky je nutno co nejdříve zlikvidovat, aby se nestaly zdrojem dalšího šíření virových chorob. Insekticidní postřiky proti přenášečům těchto chorob lze používat jen u mladých nekvetoucích rostlin.

Hlízy se sklízejí asi týden po zmrznutí všech listů, zpravidla koncem října. Předčasná sklizeň není vhodná. Před zmrznutím je třeba hlavně chránit spodní část lodyhy; při správné hloubce výsadby je tato část lodyhy v půdě, takže jí nehrozí poškození. Tato nejdůležitější část hlízy musí před sklizní náležitě vyzrát a částečně zdřevnatět.

Při sklizni se lodyhy odstřihnou asi 10 – 12 cm nad hlízami. Hlízy se uloží v suché místnosti nebo ve vzdušné kolně na dobu 2 – 3 týdny, aby mírně oschly. Během tohoto pomalého sušení se odpařuje z hlíz i lodyžních „krčků“ přebytečná voda. Opomenutí této fáze v pěstování jiřinek bývá příčinou hlavních ztrát během zimního skladování. Mokré hlízy s nevyzrálými krčky uložené ihned po sklizni do sklepa většinou podléhají různým hnilobným procesům. Při dosoušení ve vzdušných kolnách pozor na noční mrazíky! S hlízami se musí zacházet velmi šetrně, aby se neporanily. Osušené hlízy se pak lehce zbaví zeminy a uloží v jedné vrstvě na chladné, ne příliš suché místo, nejlépe do ovocného sklepa. Hlízy je možno zasypat suchými pilinami nebo rašelinou, ale celé zbytky lodyh musí zůstat nezakryté. Tento způsob uskladnění hlíz je pro jiřinky nejspolehlivější, během zimy je třeba kontrolovat zdravotní stav hlíz a hnijící jedince ihned odstranit. Po celou dobu skladování nesmí teplota v místnosti klesnout na 0 °C a neměla by přesáhnout 10 °C. před výsadbou je vhodné namočit hlízy na několik hodin do vlažné vody. Zbytky starých lodyh se zkrátí na 4 – 6 cm a velké hlízy se rozdělí.

Při zahrádkářském pěstování se jiřinky rozmnožují pouze dělením hlíz. Hlízy se opatrně rozdělí ostrým nožem tak, aby se pletivo poranilo co nejméně. Na každém oddělku musí být buď celá, nebo alespoň podélně rozříznutá část staré lodyhy nejméně s jedním očkem. Řezné plochy se ošetří Polyranem, Orthocidem nebo dřevěným uhlím a nechají 2 – 3 dny zaschnout. Rozmnožování řízkováním narašených lodyh je jednoduché, ale pro zahrádkáře většinou nepotřebné. Vysazování velkých hlíz s mnoha lodyhami je nejen pracné, ale i nevhodné. Nejen v zahraničí, ale i u nás se již v semenářských prodejnách objevují miniaturní hlízy vypěstované v květináčích, které jsou pro manipulaci nejvhodnější. Poskytnou většinou kvalitnější rostliny než doposud běžné dvoukilogramové kolosy, které bylo nutno z prodejny přepravovat vozíkem.

Vyšší velkokvěté kultivary se hodí pro solitérní výsadby, nižší sadovnické typy lze použít pro solitérní skupiny a kombinace s trvalkami. Jiřinky jsou vynikající pro osázení uprázdněných míst po odumření jarních cibulovin. Výsadba, která se v tomto případě musí odložit až na polovinu června, jiřinkám neškodí, pokud se hlízy skladují v dočasně chladné místnosti. Vyrašené lodyhy se před výsadbou seříznou na 2 – 3 cm. Pro tento účel jsou nejvhodnější nakoupené mladé rostliny z řízků, které se expedují počátkem června a mohou se vysadit mezi odumírající cibuloviny, popřípadě ihned po jejich sklizni.

Jiřinky patří k vysoce dekorativním řezaným květinám. Některé novější kultivary jsou v chladnějších místnostech značně trvanlivé a vydrží ve váze 7 – 10 dnů. Použitím přípravku Flortisyn, který je běžně k dostání v prodejnách drogerie, se jejich životnost podstatně prodlužuje. Květenství řežeme zásadně ráno a ihned je umisťujeme do vody. Plnokvěté kultivary řežeme po rozkvetení prvních dvou až tří řad jazykovitých květů, jednoduché a náhrdelníkové typy při rozkvétání první řady trubičkovitých květů v teči. Z hlediska trvanlivosti jsou nejvhodnější jednokvěté větve bez postranních poupat.

K nejběžnějším kultivarům, které se množí v České republice, patří tyto:

Kaktusovité

bílé: ´Florence Chdwick´, ´Orbis Pictus´, ´Orion´,

žluté: ´Afrodita´, ´Helena´, ´Luna´, ´Věra´, ´Zlata´,

oranžové: ´Goldie´, ´Jitka´,

červené: ´Alena´, ´Alice´, ´Apache´, ´Carnaval´, ´Doris Day´, ´Jupiter´, ´Karmen´, ´Olympie´, ´Sylva´, ´Uran´,

růžové: ´Kompliment´, ´Lila´, ´Nicole´, ´Růženka´, ´Stáňa´, ´Zora´,

fialové: ´Ivana´, ´Jiří Vala´,

Dekorační

bílé: ´Opál´,

žluté: ´Class´, ´Narcis´, ´Renesance´,

oranžové: ´Baroko´, ´Jantar´, ´Onyx´,

červené: ´Mars´, ´Maryša´, ´Red Chief´, ´Sparta´,

růžové: ´Baby Fonteney´, ´Gerrie Hoek´, ´Severin´s Triumph´,

fialové: ´Georg Wilson´, ´Novodvorská´, ´T. A. Edison´,

pestré: ´A. Wonder´, ´Bauerhochzeit´, ´Jescot Lingold´, ´Kavalír´, ´Nálada´, ´Princes Beatrix´, ´Tartan´.

Pompónkovité

´Bela´, ´Kamélie´, ´Kanárek´, ´Český Granát´, ´Diblík´, ´Kašpárek´, ´Fatina´, ´Morava´.

Náhrdélníkovité

´Havran´, ´Slavík´, ´Sokol´.

Jednoduché mini-mignon

´Bibi´, ´Blues´, ´Čardáš´, ´Mazuvka´, ´Miki´, ´Polka´, ´Pony´, ´Samba´, ´Valčík´.

29. Dahlia pinnata ´Firebird´- skupina

„Jednoduše kvetoucí“

30. Dahlia pinnata – skupina

„Anemonkovité“

31. Dahlia pinnata – skupina

„Náhrdelníkové“

32. Dahlia pinnata ´Kavalír´– skupina

„Dekorační“

33. Dahlia pinnata – skupina

„Pomponkovité“

34. Dahlia pinnata ´Promise´- skupina

„Kaktusovité“

35. Dahlia pinnata ´Orion´- skupina

„Semikaktusovité“