Hlíza jako zásobní orgán

Hlíza je zásobní rostlinný orgán biologicky velmi příbuzný cibuli. Morfologicky se však hlíza od cibule značně liší. Hlíza představuje jednotlivou, kompaktní tkáň bez jakéhokoliv vnitřního členění na šupiny nebo suknice. Hmota hlízy je podobně jako u cibule tvořena převážně zásobními látkami. Povrch hlízy je obalen různě tlustou vrstvou pokožkových buněk. Pokožková vrstva je pevnou součástí hlízy. Slupka cibule je pouhou odumřelou krycí vrstvou pletiv, kdežto pokožka hlízy je tvořena živými buňkami, které se podílejí na tvorbě orgánů při začátku nového vegetačního období rostliny. Pouze nejsvrchnější vrstva pokožky bývá odumřelá a vytváří na hlíze různě tlustý kožovitý, vláknitý nebo plstnatý obal.

Hlízy se zpravidla tvoří v průběhu vegetace zbytněním bazální části stonku mezi děložními listy a kořeny, jde-li o jedince vyrostlé ze semen. U některých druhů však vzniká hlíza zbytněním části vedlejších kořenů (jiřinky – Dahlia, hlíznaté pryskyřníky – Rumunculus) nebo části hlavního kořene (Incarvillea, Platycodon). Všechny hlíznaté rody patří k dvouděložným rostlinám.

Vzrostné vrcholy jsou zásadně rozmístěny na povrchu hlízy. Bývají chráněny podzemními listy nebo pochvami. K diferenciaci nadzemních orgánů a zejména květů dochází u hlíznatých rostlin až  během vegetace podobně jako u ostatních bylinných rostlin. Proto bývá jakost i počet květů silně závislý na podmínkách panujících v průběhu vegetace. Vzrostné vrcholy nebývají na hlízách vždy stejnoměrně rozmístěny. Založeny jsou v závislosti na druhu zpravidla v horní třetině až polovině hlízy, výjimečně po celém povrchu hlízy. V závislosti na druhové příslušnosti a stáří hlízy značně kolísá počet založených vzrostných vrcholů. Na jedné hlíze jiřinky  Dahlia pinnata  bývá založeno u některých kultivarů až sto vegetačních vrcholů. Vedle rašících vzostných vrcholů bývá na hlíze několik dalších náhradních vrcholů ve formě adventivních pupenů, které mohou vyrašit nejpozději. Většinou začínají růst až při poškození nebo odstranění hlavních pupenů, popřípadě mladých stonků.

Hlíza jako zásobní orgán se podílí pouze na tvorbě kořenů, základů vzrostných vrcholů a prvních listů. Proto u většiny druhů není hlíza jednorázově spotřebována a zásobní látky se v ní během jednotlivých vegetačních cyklů doplňují. Hlízy jsou tedy převážně vytrvalé zásobní orgány a rostliny mohou v nich uložené živné látky využívat i několik následujících let.

Nadzemní část mnoha druhů hlíznatých rostlin bývá větvena , což u cibulnatých druhů neexistuje. Základní vzrostné vrcholy u typických hlíznatých druhů jsou řadově rovnocenné. Zpravidla se nesetkáváme s dominancí některého vrcholu, která je tak výrazná u cibulnatých druhů. Na počátku nového vegetačního cyklu muže tudíž vyrůst z jedné hlízy několik stonků, které ukládají během vegetace zásobní látky do společné mateřské hlízy. Vyvinuté vzrostné vrcholy některých druhů jsou po oddělení od mateřské rostliny schopny zakořenit a vytvořit samostatnou rostlinu i novou hlízu (Dahlia, Begonia tuberhybrida). U cibulnatých květin je podobný způsob vegetativního množení vyloučený. Schopnost vytvářet nové samostatné rostliny mají i části hlízy, pokud jsou na nich umístěny základy vzrostných vrcholů a kořenů. Takto vzniklí noví jedinci samozřejmě zachovávají druhové nebo kultivarové znaky a vlastnosti jako při přirozeném vegetativním množení. Tento způsob se velmi často využívá i při kulturním rozmnožování hlíznatých rostlin.

Tvar, velikost a stáří hlíz jsou charakteristické pro jednotlivé druhy. Hlízy mnoha druhů se dožívají značného věku. V literatuře jsou uvedeny zejména některé druhy bramboříku (cyclamen), jejichž hlízy dosáhly dvaceti až třiceti let a stále spolehlivě plnily funkci zásobního orgánu. Mnohaleté hlízy tohoto a některých dalších rodů dosahují značce rozměrů. Pravděpodobně největší hlízy tvoří zmijovec – Amorphophallus titanum, u nějž hlízy s průměrem 50 cm nejsou výjimkou. Naproti tomu jiřinkovitě členěné hlízy pryskyřníku (Ranunculus asiaticus) nepřesahují většinou průměru 1 až 2 cm.

Tvarově jsou hlízy proti cibulím mnohem rozmanitějším orgánem. Kromě téměř kulovitých hlíz, které se vyskytují u rodu Cyclamen (brambořík), setkáváme se s hlízami zploštěle kulovitými (Begonia tuberhybrida, Amorphophallus), válcovitými (Anemone blanda), popřípadě nepravidelnými (Anemone coronaria). Druhy, u nichž hlízy vznikají zbytněním kořen, mají zásobní orgán členěný do více nebo méně pravidelného svazku samostatných vřetenovitých kořenových hlíz (Dahlia, Rununculus asiaticus). Vzrostné vrcholy u zásobních orgánů tohoto typu jsou založeny pouze na spodní části lodyhy, ze které vyrůstá tato členěná hlíza. Jednotlivé oddělky hlízy bez části staré lodyhy nemohou proto vytvořit novou rostlinu. Tvar hlíz se u některých druhů během stárnutí mění. Pravidelné hlízy hlíznatých begonií (Begonia tuberhybrida) se během  víceletého pěstování často mění na zcela nepravidelné útvary, které se mohou dokonce samovolně rozdělit na dvě i více hlíz. Nejdůležitějším  druhovým kritériem však je umístění vzrostných vrcholů na hlíze a zóna tvorby kořenů.

Kořeny mohou v závislosti na druhové příslušnosti vyrůstat z nejrozmanitějších částí hlízy. Hlízy zásadně nemají založen kořenový val a počet kořenů není u nich tak pevně vymezen, jak je tomu u cibulí. Výjimku tvoří cibulovité hlízy (mečíky – Gladiolu, krokusy – Crocus, ocúny – Colchicum), které budou popsány dále. Nejčastěji vyrůstají kořeny ze spodní části hlízy. Jsou však druhy, které mají kořeny založeny ve střední části hlízy, nebo dokonce  v horní třetině poblíž vzrostných vrcholů. U některých druhů vyrůstají kořeny téměř z celého povrchu hlízy (Begonia tuberhybrida).

Nadzemní část hlíznatých rostlin je tvořena jednoduchým nebo větveným stonkem. U některých druhů je stonek zkrácen a umístěn jako vzrostný vrchol přímo na hlíze (bramboříky – Cyclamen, sasanky – Anemone). Listy a květy bramboříku tedy nevyrůstají z hlízy, nýbrž z této zkrácené lodyhy. Lodyhy většiny druhů hlíznatých květin jsou vzpřímené s větším nebo menším počtem listů a květů. K hlíznatým květinám však patří i některé ovíjivé rostliny, jejichž lodyhy dosahují během jednoho roku až několikametrové délky, jako u Impomea pandurata, Impomea purga nebo Boussingualtia cordifolia.