Scilla siberica – ladoňka

Scilla siberica ANDER. – ladoňka

syn. S. azurea GOLDB.

Liliaceae – liliovité

15 – 20 cm, IV.

Vyskytuje se hojně v jihovýchodní Evropě, na Kavkaze a v Malé Asii. Přestože se mylně ujal název S. sibirica namísto autorského označení S. siberica, nemá tento druh nic společného se sibiřskou oblastí a ve volné přírodě se tam ani nevyskytuje. V kultuře je známá od roku 1796.

Zásobním orgánem je víceletá, tmavě purpurová a lesklá cibule dorůstající obvodu 10 cm. Tři až čtyři světle zelené, úzké, člunkovité listy jsou dlouhé 15 – 20 cm. Z cibule vyrůstají 1 – 3 stvoly. Na každém stvolu bývají maximálně 3 – 4 široce zvonkovité květy. Základní druhová barva je zářivě blankytně modrá. Kvete většinou v dubnu, vegetaci končí v červnu. Je mrazuvzdorná. Pěstuje se i bílá varieta, u níž jsou bílé nejen květy, ale i cibule.

Vysazuje se koncem září do živné, propustné a humózní půdy na slunce nebo do polostínu. Hloubka výsadby je 6 – 8 cm, vzdálenost 10 – 15 cm. Na stanovišti se ponechává trvale. Rozmnožuje se dceřinými cibulemi a semeny. Při generativním rozmnožování je nutno sklizená semena ihned vysévat do volné půdy. Přesušená semena většinou klíčí až v přespříštím roce. Semenáče vykvétají za 3 – 4 roky, velké cibule však poskytují až za 5 – 6 let. Během této doby je nutno mladé cibule dvakrát přesadit. Cibule se suší jen mírně a skladují se při 20°C. Po sklizni se doporučuje mořit cibule jako u rodu Endymion. I této nejběžnější cibulovině prospěje každoroční, alespoň základní dávka průmyslových hnojiv.

Používá se do skalek, trvalkových záhonů, trávníků, na okraje křovin a pod řidší stromy. Je vhodná i k přirychlování a k řezu. V příznivých podmínkách se rozmnožuje samovýsevem. Zplaňuje.

92. Scilla siberica ´Alba´