Tulipa – tulipán

Tulipa L. – tulipán

Liliaceae – liliovité

 

6 – 80 cm, III. – V.

 

Rod Tulipa L. zahrnuje  asi 100 přírodních druhů vyskytujících se převážně v Asii, odkud se pravděpodobně některé z nich ojediněle rozšířily do Evropy a na africké pobřeží. Kromě přírodních druhů, jejichž pěstování nebylo zpočátku úspěšné, existuje skupina velkokvětých tulipánů neznámého původu, které jsou základem většiny dnes pěstovaných kultivarů. Jde o staré kulturní formy tulipánů přivezené z Persie do Cařihradu, odkud byly v roce 1554 dovezeny do Vídně. Tyto původní perské kultivary byly popsány švédským botanikem GESNEREM a na jeho počest celou tuto skupiny později nazval K. LINNÉ Tulipa Gesneriana. Tprve z Vídně se tulipány dostaly do Holandska, které se stalo natrvalo jejich novou vlastí. V roce 1629 již mělo Holandsko 150 kultivarů tulipánů s převahou dvoubarevně žíhaných typů, jež byly v té době nejvíce oblíbené. Dvacátá a zejména třicátá léta 17. století patří k nejbouřlivějším létům v historii tulipánů, poněvadž se vyznačují nejen horečným pěstováním a šlechtěním nových kultivarů, ale zejména obrovskými spekulacemi, které nemají obdobu v dějinách květin. I když po roce 1637 nastal určitý útlum a ukončení „tulipánového šílenství“, zanedlouho se tulipány staly opět význačným holandským obchodním artiklem a zůstaly jim dodnes. Na rozdíl od dříve pěstovaných pozdních žíhaných kultivarů se pozornost zaměřila na jednobarevné, ranější a nízké typy, které byly vhodné k hrnkovému rychlení. Teprve koncem 19. a počátkem 20. století se zásluhou šlechtitele E. H. KRELAGE objevují velkokvěté vysoké kultivary ze skupiny „Darwinových tulipánů“. V této době firma van Tubergen uvádí poprvé na trh přírodní druhy tulipánů a jejich variety, které se dnes označují jako skupina „botanických tulipánů“. U této firmy vznikly také první hybridy T. kaufmaniana, T. fosteriana a T. greigi.

I když v současné době šlechtění tulipánů intenzivně pokračuje a během tohoto století vznikla nepřehledná řada kultivarů i nových typů tulipánů, zůstává nadále v pěstování několik desítek osvědčených a masově rozšířených kultivarů, které pocházejí z konce minulého století a počátku tohoto století. Současný mezinárodní seznam tulipánů (Classified List and International Register of Tulip Names) vydávaná Holanskou královskou zahradnickou společností v Hillegomu uvádí v roce 1971 téměř 3 000 kultivarů tulipánů. Podlé této klasifikační listiny z roku 1971 jsou všechny kultivary řazeny podle ranosti, tvaru a dalších znaků do patnácti skupin:

 

Rané kultivary

  1. „Jednoduché rané“
  2. „Plné rané“

 

Středně rané kultivary

  1. „Mendelovky“
  2. „Triumph“
  3. „Darwin hybridy“

 

Pozdní kultivary

  1. „Darwinovy“
  2. „Liliokvěté“
  3. „Jednoduché pozdní“ („Cottage“)
  4. „Rembrandtovy“
  5. „Papouškovité“
  6. „Plné pozdní“

 

Přírodní druhy (tzv. botanické tulipány)

  1. T. kaufmanniana, jeho variety a hybridy
  2. Variety a hybridy T. fosteriana
  3. Variety a hybridy T. greigi
  4. Ostatní přírodní druhy, jejich variety a hybridy.

 

Zásobním orgánem tulipánů je jednoletá, převážně kulovitá až vejčitá cibule s výraznou špičkou a podpučím. Cibule složená z koncentrických suknic je chráněna různě pevnou jednovrstevnou slupkou. Z cibule vyrůstá stonek s 2 – 4 nestejně širokými listy. U některých druhů nedosahuje stonek povrchu půdy a listy i květní stopky vyrůstají přímo t půdy. Listy jsou převážně šedozelené v různých odstínech. Některé druhy a jejich hybridy se vyznačují výraznou purpurovou kresbou na listech. Drobnější cibule často vytvářejí místo stonku pouze jeden velký list. Výška a charakter rostliny spolu s barvou a tvarem květu jsou druhovými a kultivarovými znaky. Většina kultivarů má stonek ukončen jediným vzpřímeným květem. Existují však kultivary vícekvěté. Rostliny vykvétají v závislosti na počasí od března do poloviny května. Nejranější jsou původní druhy T. kaufmanniana a T. violacea a jejich variety, vegetaci ukončují tulipány v květnu až červenci. Cibule jsou mrazuvzdorné, rostliny do určité růstové fáze snášejí mráz.

      Tulipány vyžadují plné slunce a písčitohlinité, neutrální až alkalické půdy s dostatečným obsahem humusu a živin. Mohou růst ve všech průměrných zahradních půdách. Cibule se vysazují v září až říjnu do dobře zpracované půdy. Před výsadbou je třeba pohnojit cereritem nebo NPK v dávce 100 g hnojiva na 1 m2. půda se může zlepšit i dobře proleženým kompostem. Nikdy se však nesmí hnojit nerozloženými organickými hnojivy. Hloubka výsadby je závislá na velikosti cibulí a na typu půdy. Drobnější cibule se sázejí do hloubky 6 – 8 cm, větší do hloubky 10 – 12 cm; v písčitých půdách se sází o 2 – 3 cm hlouběji. Mělká výsadba je nejčastěji příčinou neúspěchu pěstování. Mladé kořeny nejsou zcela mrazuvzdorné, a proto někdy zamrzají. Cibule tulipánů totiž není schopna vytvořit náhradní kořenový systém, a pokud se kořeny poškodí, nemůže cibule spolehlivě vykvést. Mělce vsázené rostliny navíc trpí nedostatkem vody během vegetace a přehříváním půdy, což se může nepříznivě projevit na zdravotním stavu nových cibulí. Vzdálenost cibulí při výsadbě je závislá na robustnosti kultivaru a měla by se pohybovat mezi 3 – 5násobkem průměru cibule. Cibule se vysazují sázecí lopatkou nebo rýčem, popřípadě se ze záhonu sejme celá vrstva půdy, cibule se pravidelně rozmístí na dno otvoru špičkami vzhůru a půda se znovu navrství. Výsadba sázecím kolíkem je nevhodná, poněvadž pod cibulí vzniká dutý otvor, který znesnadňuje kořenění. Ihned po výsadbě se celý záhon zaleje a podle potřeby se zálivka ještě na podzim opakuje. Včas a dostatečně hluboko vysázené cibule dobře zakoření před příchodem trvalých mrazů a nevyžadují zimní přikrývku. Krátkodobá nastýlka je vhodná pouze v extrémně studených zimách a při déletrvajících holomrazech. Vzhledem k tomu, že cibule tulipánů jsou vyhledávanou pochoutkou pro hraboše, je nutno sledovat během celého roku výskyt tohoto škůdce podobně jako u krokusů.

Na jaře se ihned po rozmrznutí půdy tulipány přihnojí 30% ledkem a to 20 – 30 g na 1m2. dávky dusíku u tulipánů se nesmějí zvyšovat, poněvadž přebytek dusíku nepříznivě ovlivňuje zdravotní stav rostlin i s cibulí. Tulipány se ihned po vyrašení mají okopat a povrch půdy je nutno udržovat kyprý až do sklizně. Během prvních fází růstu, v době květu a po odkvětu vyžadují tulipány trvalý dostatek vody, nikoliv však přemokření. Proto se podle potřeby občas, ale vydatně zalévají. Za horkých dnů se zalévá večer. Po každé zálivce je třeba povrch půdy znovu nakypřit. Asi měsíc po dokvetení se má přestat se zálivkou. Ihned po dokvetení rostlin je nutno odhlávkovat všechny semeníky. Během prvních fází růstu je třeba pečlivě sledovat zdravotní stav celého porostu a netypické, různě zakrnělé, pokroucené a špatně rostoucí rostliny neprodleně odstranit i s cibulemi. Touto důslednou likvidací jedné nebo několika nemocných nebo z infekce podezřelých rostlin (třeba i draze zaplacených) je možné předejít sekundární infekci, která může v krátké době totálně zničit celý porost.

Od rozvinutí listů až do sklizně cibulí je nutno tulipány pravidelně ošetřovat fungicidními a insekticidními přípravky v 10 – 14 denních intervalech. Přípravky je třeba střídat, tzn. používat alespoň dva různé typy insekticidů a fungicidů, aby nevznikly rezistentní kmeny hub a mšic, které jsou k přípravku tolerantní. Pro první dva postřiky se nedoporučuje používat Fundasol, protože někdy poškozuje mladé rostliny tulipánů. Tento přípravek však účinkuje výjimečně spolehlivě v druhé polovině vegetace. Nejvážnější houbovou chorobou tulipánů je fuzarióza, která postihuje nově se tvořící cibule v půdě, zejména v době vyzrávání. Chemický boj proti této chorobě je zatím nemožný. Proto je nutno velmi pečlivě dodržovat všechna agrotechnická opatření, především týkající se závlahy a kypření půdy. Třetím důležitým momentem v boji proti této chorobě je včasná sklizeň cibulí.

Kromě houbových chorob jsou pro tulipány značně nebezpečné i virové choroby, které znehodnocují květy a vyvolávají depresi rostlin vedoucí k zániku cibulí. Virózy se nejvýrazněji projevují na květech tulipánů, u nichž se po infekci objevují barevné změny, nejčastěji jako pestré žíhání. Virózní rostliny se mají ihned z prostu odstranit i s cibulemi. U žlutých a bílých kultivarů  a u všech tzv. botanických tulipánů se virózy projeví pouze různě výraznými příznaky na listech a habitu rostlin. Aniž se přitom mění barva květů. Vhledem k tomu, že se ne vždy podaří včas rozeznat a odstranit infikované rostliny a také vzhledem k dalším problémům, které souvisejí s negativními výběry, se alespoň doporučuje intenzivně boj proti mšicím jako hlavním přenašečům choroby. Protože virové choroby nevyléčitelně poškozují i všechny nové dceřiné cibule, které vzniknou z mateřské infikované rostliny, je likvidace postižených rostlin a boj proti přenašečům jedním ze základních předpokladů úspěšného pěstování tulipánů.

Kromě výše uvedené pestrokvětosti tulipánů vyvolané virem pestrokvětosti bývají tulipány, zejména ve vlhčích letech a na těžších půdách, někdy infikovány virem mozaiky tabáku, šířícím se půdou. V prvních růstových fázích se na listech a stoncích objevují drobné, vřetenovité, rychle se šířící  šedivé skvrnky, které při silné infekci rostlinu v krátké době úplně zničí. Méně infikované rostliny většinou přežívají a v dobrých podmínkách mohou z jejich cibulí v následujícím roce opět vyrůst zdravé rostliny.

Cibule tulipánu se doporučuje každoročně sklízet, a to v době, kdy listy začínají nepatrně žloutnout, což je závislé na vývoji počasí, kultivarové příslušnosti a dalších faktorech. Opožděná sklizeň bývá hlavní příčinou pěstebních ztrát. Sklizené shluky cibulí se opatrně zbaví zbytků půdy i celého stonku a ukládají se v tenké vrstvě na lísky do suché, vzdušné místnosti. Cibule se suší hlavně prouděním vzduchu. Vysoká teplota při nedostatečném odvodu vlhkého vzduchu napomáhá šíření houbových chorob. Sušit se má co nejrychleji a nejintenzivněji, nikdy však na přímém slunci. Po třech až čtyřech týdnech se shluky cibulí opatrně rozdělí, odstraní se zbytky kořenů a cibule se uloží až do výsadby do suché místnosti při teplotě do 20 °C, Před výsadbou se cibule musí prohlédnout a odstranit všechny nezdravé jedince. Cibule se doporučuje  mořit proti houbovým chorobám v 0,2% roztoku Fundasolu nebo Bavistinu po dobu 30 minut.

Tulipány se používají jako skupiny do trávníků nebo se vysazují mezi trvalky a do stepních partií. Mohou se vysazovat samostatně nebo v kombinaci  s jinými jarními cibulovinami. Zásadně se doporučuje skupinová výsadba. Jednotlivé rostliny nebo rostliny v řádcích nepůsobí vzhledně. K řezu květů jsou vhodné vysoké kultivary, které se pěstují v pravidelných řádcích na produkčních záhonech. Stonky se musí řezat pouze s jedním listem a vždy před rozkvětem květu. „Botanické tulipány“ nejsou ve váze trvanlivé a pro řezové účely se nehodí. Některé ranější kultivary jsou vhodné pro domácí přirychlování. Pro přirychlování v květináčích se používají pouze nízké kultivary ze skupin „Jednoduché“ a „plné rané tulipány“.    

95.Tulipa gesneriana – skupina „Darwin hybridy“

96. Tulipa gesneriana ´Chine Pink´– skupina „Liliokvěté“

97. Tulipa gesneriana – skupina „jednoduché pozdní“, typ crispa

98. Tulipa gesneriana – skupina „Papouškovité“

99. Tulipa gesneriana ´Porthos´– skupina „Plné pozdní“

100.Tulipa kaufmanniana ´Corona´